Dirigent Jakub Hrůša a tenorista Barry Banks na Novoročním koncertě

Dirigent Jakub Hrůša a tenorista Barry Banks na Novoročním koncertě | foto: Petr Kadlec

Na koncertě se pilo a kvílela pečící se labuť. Přesto byl důstojný

  • 6
Zatímco v minulých letech Česká filharmonie pořádala silvestrovské koncerty, letos slavnostní večer přesunula na Nový rok. Zjevně ji vede snaha přiblížit se společenské úrovni, jakou v hudebním světě představují tradiční koncerty pořádané 1. ledna Vídeňskými filharmoniky.

Přenosy z Vídně lze ostatně sledovat i v televizi, takže srovnání se nabízí. Trochu ovšem kulhá, protože na jedné straně je mnohaletá vytříbené tradice, jen mírně obměňovaný „vídeňský“ repertoár a střídající se dirigentské hvězdy, zatímco na druhé straně teprve počáteční snaha najít pro Českou filharmonii tu správnou podobu prvního koncertu v novém kalendářním roce. Management zatím očividně sází na proměnlivější program sjednocený určitým tématem.

Loni to byla ladnost italského bel canta, letos rytmičnost latinskoamerické i evropské provenience. Koncert řídil Jakub Hrůša, jeden z velkých příslibů mladé dirigentské generace. Také on jistě přemýšlel o tom, jak „provařený“ má být program, aby do Rudolfina přivedl publikum a udržel jeho pozornost po Silvestru. Bylo dobré slyšet, že George Gershwin napsal také něco jiného než Rapsodii v modrém nebo Summertime. Jeho Kubánská předehra, jak název napovídá, hýří temperamentem, jemuž dal orchestr s chutí průchod hned na na úvod, aniž ubral na přesnosti.

Kytarista Miloš Karadaglić vystoupil s Českou filharmonií

Naopak Hrůša chvályhodně přitáhnul otěže ve slavném Aranjuezském koncertu Joaquína Rodriga, takže melancholie se příliš nerozlila. Vemlouvavá melodie druhé věty nepůsobila sladkobolně, přitom neztratila na působivosti. Ostatně i kytarista Miloš Karadaglić dávkoval emoce tak akorát. Příjemně a zpěvně působila hra tohoto mladého Černohorce, který před dvěma lety vystoupil s recitálem na Pražském jaru.

Probuzení v hospodě

Celkově vzato je ale Aranjuezský koncert typem skladby, která spíše uspává. Možná proto padla volba i na Orffovu kantátu Carmina burana, která zazněla po přestávce. Diváky obvykle probudí spolehlivě, otázka zní, jak. Tuhle skladbu, jejímž podkladem byla středověká poezie, profanují různá odbytá provedení útočící na diváky prvoplánově brutálním zvukem, případně i vizuálními efekty.

Svádí k tomu chytlavé rytmy i šťavnaté texty, které kromě vrtkavosti štěstěny projednávají hospody, pití, milování, hru v kostky, prostě veselou stránku života. Hraje-li se ale citlivě, velmi přesně a svým způsobem uměřeně, je co poslouchat. A tak tomu naštěstí bylo i v tomto případě. Navíc se podařilo angažovat dobré sólisty. Norský barytonista Audun Iversen předvedl pěkný tvárný hlas, ruská sopranistka Sofia Fominová sopránek se zářivou výškou a britský tenorista Barry Banks statečně a se smyslem pro humor vyzpíval nešťastné kvílení pečené labutě. K atraktivnímu zvukovému obrazu přispěl i Český filharmonický sbor Brno, jehož zvuk je komornější, přesto znělý a efektní.

Hýřit se prostě dá i střízlivě, takže koncertní vstup do nového roku to byl důstojný.