I tak se samozřejmě dá hrát. Ostatně existují menší tělesa, která vystupují bez dirigentů, nebo je angažují pouze příležitostně. Filharmonie se tedy zjevně rozhodla pro jednou představit jako sestava, v níž každý muzikant je schopný naslouchat druhému a k udávání taktu „postačuje“ koncertní mistr, jímž byl dotyčného večera Josef Špaček.
To ovšem jde pouze u určitého repertoáru, Mahlerovy symfonie a mnohá další díla by se bez „vrchního velitele“ s taktovkou obešla jen těžko. A právě ze skladeb od 18. do počátku 20. století, nevyžadujících velké obsazení a nesoucích se spíše v odlehčeném duchu, byl složen program. Bylo to jiné, nezvyklé, ale příjemné.
Na úvod zazněla předehra k Mozartově Figarově svatbě, v níž se ukázalo, že autorův tempový pokyn Presto nemusí znamenat závod formule 1 či přeteklou láhev sektu, a přesto může být výsledek svižný, živý a půvabný. Zazněly však také méně často slýchané věci, jako Italská serenáda od Hugo Wolfa či Taneček ve starém stylu od Ericha Wolfganga Korngolda.
Fotogalerie |
Během večera se navíc představili dva sólisté mladé generace, tenorista Petr Nekoranec a houslista Jan Mráček. Nekoranec zazpíval osm árií plus přídavek. Ještě mu zdaleka není ani třicet, což je v opeře věk hodně nezralých malin. Jeho jemný, štíhlý hlas vyvolává pocit sladkosti, vřelosti, grácie, nicméně je stále ještě „ve vývinu“, pokud jde o techniku i výraz. Svědčí mu Mozart, z něhož zazpíval árii Ferranda z opery Cosi fan tutte, pěkně se poslouchaly ukázky z Donizettiho opery Don Pasquale nebo árie Magische Töne z dnes málokdy uváděné, v minulosti však velmi oblíbené opery Královna ze Sáby od Karla Goldmarka. Tenoristovy současné limity byly znát ve virtuóznějších kouscích z Lazebníka sevillského od Rossiniho, Postiliona z Lonjumeau od Adolha Adama i v přídavkové pověstné árii Tonia z Donizettiho Dcery pluku, prošpikované vysokými C.
Houslista Mráček zahrál krásným tónem a spolehlivou technikou populární Romanci F dur od Ludwiga van Beethovena nebo ohnivý kousek jménem Tanec skřítků od Antonia Bazziniho, skladatele a pedagoga z 19. století a obdivovatele Niccoly Paganiniho, a nakonec Čajkovského Valčík-scherzo C dur.
Celkově vzato v tomto večeru nic nevybočilo z pohodové, nekomplikované nálady po posledním dni v roce. Členové orchestru nakonec publiku sborově popřáli „šťastný Nový rok“.
