Pětapadesátiletý Goerne se proslavil především jako interpret písní německých skladatelů, s nimiž ostatně v minulosti exceloval i u nás. Jeho bohatý a plný, tmavě zbarvený hlas, jeho schopnost vyjádřit přirozeně bouřlivé emoce, aniž by hlasu ubral na kráse, se nicméně uplatňují i v opeře. Samozřejmě v dobře vybraných rolích, protože přes všechnu atraktivitu byl Goerneho hlas vždy spíš lyrický.
Roku 2018 na Pražském jaru pozoruhodně ztvárnil Modrovouse z opery Bély Bartóka Modrovousův hrad. Teď se, zdá se, pouští do velkých rolí z oper Richarda Wagnera. Očividně nedělá dobře. V abonentním programu, který dirigoval pravidelný host České filharmonie, rakouský dirigent Manfred Honeck, měl Goerne postupně přednést monology Krále Marka z Tristana a Isoldy, Holanďana z Bludného Holanďana a Wotana z Valkýry. Nicméně před začátkem čtvrtečního koncertu oznámil koncertní mistr Jan Fišer publiku v Rudolfinu, že Holanďan bude vypuštěn. Důvod se posluchači nedověděli. Že by pěvcova indispozice? Ale proč ji nepřiznat? Zvlášť v době respiračních onemocnění to přece není hanba…
Každopádně už v monologu krále Marka, který v něm dává průchod bolesti z (domnělé) Tristanovy zrady, jakoby Goerne jel na doraz. Jeho jindy pečlivá práce se slovy působila až nedbale a neměla kýžený efekt, místo grandiózní rétoriky, z níž by šel mráz po zádech, výsledek působil jako sice příjemně barevná, ale vlastně nic nesdělující zpívaná linka, která navíc pěvce stojí příliš úsilí.
U boha Wotana, který se loučí s dcerou Brünnhildou předtím, než ji uspí a obklopí plameny, se pak projevilo naplno, že pěvcův hlas je o číslo menší. Vypjaté fráze ve vyšší poloze neuzpíval – Wotanovo závěrečné pyšné sdělení, že kdo se bojí jeho kopí, ohněm nikdy neprojde, dokonce nevkusně „utnul“, jakoby se zalkl. To nevypadalo na momentální indispozici, spíš na vyčerpání hlasových rezerv. Pěvec navíc obě čísla zpíval z not, takže většinu toho, o čem zpíval, logicky adresoval stojanu... Člověk, který Goerneho uznává celý život, by se nechtěl dožít toho, že i on podlehne pokušení zpívat vysněné role, v nichž ale v podstatě nemá co sdělit.
Orchestr mezi Goerneho výstupy zahrál patřičně efektně a blyštivě Jízdu valkýr, nicméně nakonec paradoxně nejvíce v paměti utkvěla druhá část večera, do níž Honeck zařadil Symfonii č. 4 rakouského skladatele konce 19. a prvních desetiletí 20. století Franze Schmidta, rodáka z Bratislavy a violoncellisty Vídeňských filharmoniků. Ta totiž navenek není oslnivá vůbec. U nás málo známý autor ji složil po smrti své dcery roku 1932 a nazýval ji Requiem za mou dceru.
Posmutnělá, ne však prvoplánově sentimentální, do sebe pohroužená, neefektní skladba se nese v duchu pozdního romantismu. Zaujme několika zajímavými sóly (hlavně trubky), či náznakem smutečního pochodu, ale celkově nijak zvlášť nepřekvapí, jakoby už všichni romantici dříve všechno řekli… Schmidt nebyl ani génius formátu Gustava Mahlera, ani odvážný modernista, přesto se Honeckovi podařilo z jeho symfonie vyhmátnout kvality a vypracovat ji s orchestrem natolik soustředěně, že po posledním taktu, kdy dirigent nechal ještě chvíli dílo doznít v tichu, zůstal pocit jakési sympatické oduševnělosti a účasti se skladatelem, jenž přišel o dceru.
