K apoteóze věčnosti lidské existence, vítězící nad apokalypsou, Mahlera podle vlastních vzpomínek nemalou měrou inspiroval zážitek z tryzny za předního dirigenta té doby Hanse von Bülowa. Aby dovršil, či ještě překonal dojem z už tak mohutného orchestru, použil i sbor a sóla, podobně jako Beethoven ve své Symfonii č. 9.
Všechna heroická a slavnostní témata, nesená smyčci i dechovými nástroji a samozřejmě altové sólo Urlicht (Prasvětlo), jakož i sborové pasáže patří k nejefektnějším v klasické hudbě a jako vstupní koncert do sezony i nové etapy je to jistě vhodná skladba. Posluchač si mohl všimnout, že kvůli početnému obsazení Byčkov nechal rozšířit pódium směrem do hlediště, na úkor části diváckých míst.
To je jistě možné, i když přirozeně nouzové řešení situace. Dvořákova síň na takováto díla není stavěna, což neznamená, že je Česká filharmonie nebude hrát. Je to samozřejmě neřešitelné dilema. A člověka znovu napadlo, že nekonečný příběh o novém koncertním sále pro Prahu zatím stále nemá ani začátek.
Dojem z provedení v hledišti to přirozeně poněkud ovlivnilo, jakkoli bylo evidentní, že Byčkov se snaží udržet zvuk v mezích, nepouštět ho z otěží, nerozpoutat zvukové orgie a vytěžit z díla především důstojnost, ušlechtilost a velebnost, což se dařilo. Přesto se zvuk mahlerovského orchestru úplně zkrotit nedá, v takovéto a podobných skladbách už se v Rudolfinu prostě nemá kam rozpínat, tříští se a pohlcuje sám sebe.
Nicméně interpretace sama o sobě byla prvotřídní. Nelehká souhra obrovského aparátu, k němuž patřily i nástroje za scénou, klapala bezvadně, energie, s níž všichni hráli, držela pozornost, takže divák byl do skladby vtahován. Pokud by něčemu Byčkov (a další dirigenti) měli věnovat pozornost, pak nejspíš větší vláčnosti a měkkosti, zvlášť ve zpěvných pasážích.
Špičkový výkon jako vždy podal Pražský filharmonický výkon, sopránový part zpívala německá sopranistka Christiane Kargová, větší prostor však měla a silnější dojem také zanechala rakouská mezzosopranistka Elisabeth Kulmanová, která slavné Prasvětlo podala neokázale a niterně a ozvláštnila ho krásnou, jakoby svítivou barvou svého hlasu.
Dodejme, že Mahlerovu Symfonii č. 2 provede Česká filharmonie s Byčkovem i na nadcházejícím americkém turné, na státní svátek 28. října ji bude hrát v newyorské Carnegie Hall. A Byčkov se netají tím, že chce světu Mahlera více prezentovat jako autora, který má kořeny na území dnešní České republiky.
