Přemýšlím o tom, jak se to celé začalo dít. Takové ty náznaky... jako s těma bagetama.
To bylo tak. Radomír u nás popíjel kávu, co Ta. dělá často s takovou Láskou, že k nám kdekdo dochází i dvakrát denně. No a volala mu jeho Adina, že kráčí Vodičkovou, a že tam visí Tomáš s Gottem, že je živí tamní Boulevard a poslala fotku ( Právnička ), kde jsem se uviděl s Mistrem ve výloze s logem : Bageterie Boulevard krmí Zlaté Slavíky.
( Později jsem se dozvěděl, že kdyby napsali „České“, došlo by k potyčce s Mattonkou, která má na „Českého slavíka“ ochranou známku, nicméně Zlatý slavík a můj obličej je bez známek, takže šup do výlohy.. )
“Ty jo, to je docela hustý ne?”, byl jsem si nejist tím, do jaké míry vlastně komu patřím.
“No, to je celkem brutál”, vyjádřil se k Boulevardu Radomír Právník.
“Tak to asi budeme nějak řešit,” shodli jsme se a zavolali Slavíkům.
Ti řekli, že o ničem neví, že s nikým nemluvili a pokud ano, tak zcela určitě ne o tom, na co se jich ptáme.
Takže tak.
Zkusíme někoho od Baget. A vytočili jsme vedoucí dejvické pobočky, kde byly fotky také. Zodpovědný vedoucí, prosím. Následovalo poměrně prudké stoupání po hierarchii Firmy až k Zástupci Zástupce Zástupce Vedoucího marketingu, který sedmiminutový rozhovor ukončil slovy:
“Bylo to tak schválené”, a mě po zádech přeběhl Kafka.
Po nějaké době jsme zjistili ( Radomír zjistil ), že člověk co vede Bagety je Čech, však v tuto dobu zcela nedostupný. Jeden ze Zástupců se ale raději rozhodl reklamu stáhnout, neboť mu Radomír vysvětlil, že to, že mají podepsány dohody s Šéfy Slavíků, ještě neznamená, že jim jejich nositelé patří.
Podotýkám, že jakožto zarputilý odmítač Reklam ( Je to mé ryze subjektivní rozhodnutí, neznamená to tedy, že bych jakkoli soudil někoho, kdo Reklamy dělá! Já si jen v rozhodování o tom, co má dělat někdo jiný, moc nelibuju. ) jsem celou Věc k soudu nepodal. Odpustil jsem, protože všichni děláme chyby a doufal, že tak obě strany vyjdou z “konfliktu” bohatší o Poznání.
Nestalo se tak. A to jsme měli vlastně strany tři.
Z Baget mi dodneška nikdo nevolal. Říkal jsem si, Pardon by stačilo..
Stran Slavíků to bude ještě pokračovat.
Tak tedy, Příběh II.
Vzhledem k tomu, že jsem Slavičí slavnost vždy bral za čestnou a považoval si za čest mít tam rovnou šest lístků, skousl jsem křivdu a Pozvání, po krátkém přežvykování přijal.
Rozhodli jsme se zahrát písničku hezky, protože si vážíme toho, jak nám Naši fanděj a dát Jim novej vál, kterej hrajeme rádi a s ouplně jinačím fílem a dali tak znát, že se na Jaro náramně těšíme.
Tak jsme tam trávili pátek. Vůbec mi to vlastně nevadilo, protože Opera je krásná a plná koutů, kterýma se člověk může potulovat, což dělávám rád. Mno a navíc jde Opera s dobou a na cimře s Petrem Kolářem jsme sdíleli Wi:Fi ( a Bagety ) a já tak měl Fínu v pravidelných dávkách mms a krátkých videích, kdy mi poprvé řekla TATA!
Lidé od Zvuku jeli naplno a byli milí, takže ten průšvih, co se jim stal v Přímáku jsem jim odpustil v momentě kdy Jirka hrábl do elektruly a neozval se ani tón.
“Prostě to tak mělo bejt”, řekl jsem té slečně, co mi odnášela kytaru a byla trochu nachystaná něco slíznout.
Usmála se a bylo to vcajku. Není proč prudit, když vím, že za tím byla Práce, jen se tam ten večer prostě rozhodl řádit Šotek. Ale i to má svůj důvod. Bude to znít bláznivě, ale vidím za tím Energii.
Ono totiž přijít a říct třeba, Pardon, by stačilo.
Ale ani tady nic.
Slavíků plno, ale žádnej hlas, zatím.
Klid, řekl jsem si.
Příběh III.
V úvodu Trojky bych rád uvedl v rovnováhu i spekulace stran mého účinkování v Cestě Richarda a jeho Party. Já nebyl u vzniku. Nepodnítil jsem jedinou tvůrčí Jiskrou vám tak libou píseň, jen jsem jednoho dne přinesl do studia kde Kryštof točili Inzerát svou Náladu a spojil ji s nimi a s těma Americkejma producetama, co v sobě měli tolik entuziasmu, že dnes jen při vzpomínce dobíjím baterky. Myslím, že je to z té desky slyšet a proto se teď klukům tak daří. Dávají Radost a vy to cejtíte.
Zase ta Energie.
Chci jen říct, že si té spolupráce náramně vážím a že jsem pyšnej za to, jak to zní. Ale svůj hlt smetany už jsem dostal. Děkuji za něj. Zbytek patří klukům.
Po tom, co jsem s největší vděčností odmítl převzetí ocenění za píseň Cesta, kterou jsem nezažehl, jsem byl k jejímu vyzvednutí vyzván v Přímáku a tedy přiměn k blekotu do kamer. Ale co.
No a pak Kluci dostali i Klip a jeden z vysokých Slavíků za mnou doběhl v přestávce na Reklamy, kdy je v sále prostor pro toaletu, či rychlé cigárko, že jako doufá, že počítám s tou tiskovou konferencí po skončení přenosu a já že spíš asi radši Dcera a domů a tak, že jsem tam pár dní moc nebyl, že tyhle akce ani nějak z podstaty nemusím a on, že je to moje Povinost, že už mi přece svěřil dva Slavíky.
Proběhlo mi hlavou něco jako - Aha. A řekl jsem Té., že budu do dvou ráno doma. A ona, jak se milujeme, tak mi dala pusu.
Každopádně mě to přeskočení Pardonu a rovnou další nárokovaní si mé osoby trošku zapálilo.
No a začal jsem o tom přemýšlet a rozkoukával se okolo sebe. Vzpomněl jsem si, jak jsme se u šaten potkávali s lidmi dvou Nálad. Jedni tam byli, protože to z nějakého důvodu považovali za nutné. Zkrátka tam byli, protože se to čekalo. A vůbec nevěděli, co tam budou dělat. Tak se v nějakou chvíli rozhodli přežít a chodili tu s deckou, tu s panákem a celej večer jim začínal být buřt. A pak druzí, kteří byli přesvědčení, že se celá akce dělá pro ně a nic na tom neměnil ani fakt, že do poslední chvíle zoufale sháněli lístky.
D i v a d l o v Opeře. Aneb chování, které ona společnost kritizuje.., pak předvádí v přímém přenosu. Předstírání. Hra na role. Tváření se.
A Radost?
Tu a tam..
Slavík obecný je poměrně nenápadný ptáček s překrásným hlasem.
Ten v Opeře měl krásné peří, ale přišel o hlas.
Příběh 4.
Tiskovku jsem pře(spíš)žil. Respektive jsem si jí užil, protože byla plná lidí a já je miluju a tak se každému dávám dokud můžu a když už nemůžu, tak jdu domů, abych tam nebyl na obtíž, popřípadě příliš unaven, neudělal ostudu.
Mno a jak jsme odcházeli, tak mi slečna vtiskla tašku s upomínkovými předměty Firmy Mattoni, Boulevard a dívídíčkem Karla Gotta.
Dobrou.
Příběh pět
je z dneška, kdy jsem se dozvěděl, co udělal Matěj, že vrátil Slavíka a celé to kolem hlasování v kategorii Objev Internetu. A vygůglil jsem kde co a přečet si, že první reakce Šéfů byla, že to, co Matěj kdysi vyhrál, vlastně “de facto Slavík není, protože kategorie Skokan roku je pouze..”, nebo něco takového. A říkám si, to se mi moc nelíbí.
Pardon.
..pakliže nevěnuji dostatečnou pozornost své Práci, musím být alespoň schopen přijmout zodpovědnost za to, že se může stát průser. A to doslova, páč vzhledem k jazykovým prostředkům Řezníka je tohle zhruba hranice, kde já ve svých textech končím. A on začíná.
Na druhou stranu, když už jsme u toho. Pogůglil jsem i jeho a něco si poslech. Když odmyslím ty výrazové vzorce a výskyt slov, která jsem se vždycky dokonce bál slyšet. Není to tématicky nijak mocně vzdáleno od počítačových her, které kupujeme svým dětem, kde mají možnost strávit den u kompu tím, že ustřelují hlavy náhodným kolemjdoucím. Ti zvědavější si to kolikrát zkusí i ve škole.
Ale tomu se nebráníme. Přijímáme tyto zprávy s různými emocemi, ale v zásadě nás nechávají chladnými. Neboť je to přecijen pořád eště jenom v televizi.
A neděje se to mě.
Neustále se vyhýbáme Příčinám věčným řešením Následků.
Neptáme se PROČ někdo vezme bouchačku na školní besídku, ale CO mu za to uděláme.
Ale tenhle kruh není začarovaný.
My však spatřujeme řešení v tom, že tomuhle Řezníkovi vezmeme cenu, kterou si zaslouží, poněvadž “oslovuje”, ale protože je naším černým svědomím přehodíme přes něj jemný tyl potlačení skutečnosti, že je. Za pár dní se o tom snad přestane mluvit. A Problém pro nás bude vyřešen.
Následek zažehnán. Nikdo už se neptá, co to mělo znamenat, že tenhle Člověk zpívá takovéhle věci, jsme skutečně takoví? Necháme Zrcadlo Doby dále bublat pod pokličkou a dávat potajmu paranoidně ( jako by se nám v té paranoi žilo dobře ) dokupy krizové plány, co jako uděláme, kdyby se náhodou Řezník naštval a ukřivděn zhmotnil jeden ze svých songů.
Jsme zase tam, kde jsme byli.
Jo, nerad bych, aby to znělo tak, že chlapíka nějak soudím. Neznám jeho pohnutky, nevím, je-li to forma protestu, nebo fakt “trochu případ”. Beru ho spíš jako Zpověď doby, nad níž by stálo trochu podumat.
Zkrátka - tenhleten maník o něčem zpívá a poslouchá to velká spousta lidí. Logicky tedy patří na Slavíky, neb zde promlouvají vaše Hlasy.
Jeho vyřazení vnímám jako neúctu k fanouškům, kteří věnovali Soutěži nejen časovou pozornost..
Vlastně mezi námi není ani žádný podstatný rozdíl. Lišíme se pouze formou. Jinak, jak věřím, oba tvoříme tak, jak to cítíme a nikdo tak nemá právo zpochybňovat Jiskru, kterou zažehl někdo jiný, navíc Jiskru která se stala jistým Fenoménem ( což je alarmující, při vší úctě k žánru Horrorcore ), neřku-li pak Organizátor odvolávající se na Morální hodnoty a Mravní dopad.
Ale!
Jaký vzkaz dostává Tvůrčí Bytost ( Lidský Tvor ) tím, že Svoboda má přecijen své Meze?
Buď omezen - budeš v pohodě?
Nevede tahle cesta k rezignaci? K laxnosti a k odevzdanosti, jejíž stopy lze snadno spatřit už i na nás?
A není to škoda?
A není náhodou Změna v naší moci?
Život se vede dobře s otěžemi v rukách, co vám dou od ramen. Střežte si své Hlasy a važte kdy, komu a kam je propůjčíte, neboť věřím, že existují čestné Hlásné trouby. Vězte že Hlas je Moc.. Ta Moc, po níž pátráme.
Po krátké diskusi se svým Svědomím vám se vší vděčností za dosud svěřené Hlasy děkuji a neb si jich vážím, prosím v příštím roce spíš o osobní předání formou pobytí spolu kdesi na turné, či festu, neb s nimi v prostředí, kde trpí Svoboda neumím nakládat. Odhlašuji se tímto z ankety Český Slavík Mattoni, protože nejsem s to ztotožnit se s něčím, co se nějak tváří a jinak je.
Buďte s Láskou a
Děkuji vám,
T.
