Clementine Margaine v titulní roli Bizetovy Carmen v Metropolitní opeře

Clementine Margaine v titulní roli Bizetovy Carmen v Metropolitní opeře | foto: Karen Almond

GLOSA: Carmen versus globalizace aneb co dokáže rodný jazyk

  • 2
Bizetovu Carmen odvysílala Metropolitní opera do kin už potřetí. I pro diváka v kině by to byla řadová repríza, nebýt jedné zajímavosti, totiž že titulní hrdinku zpívala Francouzka.

Poněkolikáté obnovená inscenace Richarda Eyrea se snaží navodit dojem, že jde o násilné drama, někdy až polopaticky. Není to katastrofa, ale také nic, co by utkvělo v paměti. Vystřídaly se v ní různé sestavy zpěváků, teď dostala v titulní roli pod taktovkou Louise Langréeho šanci francouzská mezzosopranistka Clémentine Margaine. A to je dobře.

Z Carmen se totiž dávno stala globalizovaná opera, asi jako některé Janáčkovy opery, které zpívají umělci všech národností. Ale stejně jako se čeština v Janáčkových operách přetransformovala v jakýsi univerzální jazyk, jenž s pravou českou dikcí nemá mnoho společného, tak i francouzština třeba zrovna v Carmen mívá většinou daleko k originálu. Ostatně kdybychom hledali v diskografii Carmen, tak poslední skutečně francouzské obsazení bychom našli někdy kolem poloviny 20. století - pak s rozvojem gramofonového průmyslu začaly rozhodovat zákony trhu a do Carmen začaly být obsazovány mezinárodní hvězdy.

Člověk vůbec nemusí mluvit francouzsky, aby ho napadlo, že to, jak v sobotním přenosu zpívala Clémentine Margaine, je něco jiného, než co slyšel roku 2010 z úst i takové perfekcionalistky jako je Elina Garanča, nemluvě o jiných zpěvačkách. Je to prostě jiný zvukový obraz, jiné vázání slov a tónů. Hlas francouzské pěvkyně působí (aspoň zprostředkovaně) jako spíše štíhlý, světlejší, bez extra tmavého odstínu v hloubkách, ale přesto má velké dynamické rozpětí, a v jejím přednesu si člověk může užít noblesu a plastické tvoření slov. Koneckonců i její jevištní projev měl v sobě přirozenou smyslnou grácii, zajímavější byla než oslnivě dokonalá, ale přece jen stylizovaná Garanča.

I pro tenoristu Roberta Alagnu je francouzština první jazyk. Jeho způsob zpěvu se nikdy nedal označit za bezvadný, navíc v pětapadesáti letech mu hlas logicky nezní jako kdysi, ale stejně jako v loňském přenosu Samsona a Dalily se mu všechny zpívané i hrané emoce daly věřit – i jako stárnoucímu muži. Ruský basista Alexander Vinogradov nabídl trochu jiného toreadora Escamilla než bývá obvyklé, postavou štíhlejšího, hlasem ale impozantního. Největším zklamáním byla polská sopranistka Aleksandra Kurzaková, pro niž Micaëla není vhodná role, hlas jí zněl úzce a ostře. Zajímavé bylo jedině to, že je manželkou Alagni, a tak – jak s nadsázkou zaznělo i v přestávkovém rozhovoru – si pro jednou oddaná Micaëla mohla Dona Josého nakonec přece jen odvést domů.