"Prostě jsem měl pocit, že se musí jmenovat tak, jak se taky říkalo na začátku druhé poloviny minulého století gramofonovým deskám."
Po dlouhé době máte desku, kde je i jasný a přímočarý rockový hit. Skladbou I’ve Been Waiting by se určitě pyšnili i muzikanti o čtyřicet let mladší.
Já hity nedělám. Ale potěší to, když přijdete na motiv, který se okamžitě zadře do paměti. Takové věci napadnou i ty nejlepší muzikanty jen párkrát za život. Zvláštní, že obvykle v mládí, v úplných začátcích. Mě ten motiv napadl jednou v šatně pár minut před vystoupením. Nahrál jsem si ho tehdy do mobilu, abych ho nezapomněl…
Co teď kolem desky děláte?
Sedím v Los Angeles a učím se znovu skladby, které jsem nahrál. Vím, že to zní divně, ale posluchač si málokdy uvědomí, že nahrávání je speciální proces, kdy – alespoň já to tak dělám – přicházíte do studia s určitými nápady a teprve tam, přímo na místě, je dotváříte ve skladby. Je to někdy bolestivý proces, ale je skoro pravidlem, že výsledek se totálně liší od impulzu, se kterým jste do studia přišel. U téhle desky jsem například nahrál skoro všechny nástroje sám. A pak ji poslouchám a přemýšlím, jak by to mohlo pět muzikantů nahrát naživo. A musím se naučit i texty. Většinou jsou úplně jiné, než co obsahovaly prvotní nápady. Až se to vše znovu naučím, musím to začít učit svou novou kapelu.
K procesu vytváření desky je třeba i producent. Vy jste patříval k těm nejlepším na světě. Ale poslední dobou o téhle vaší roli není slyšet.
Producent je důležitý člověk. Je to někdo, kdo se umí na vaši práci podívat i zvenku. I já, ačkoliv mám nějaké producentské zkušenosti, sáhnu často po někom jiném, kdo se na to, co dělám, dovede podívat z jiného úhlu. Ale sám se už produkcí moc nezabývám. Já vím, že by lidi chtěli slyšet, jak objevuju nějakou novou Patti Smithovou, ale není čas. To znamená šest týdnů až tři měsíce intenzivní práce a to je moc. Mám dost své práce.
Jistě, děláte filmovou hudbu, koncertujete… Někdy to vypadá, že každý projekt, na kterém se podílíte, je jiného druhu.
Už ne. Já jsem si to v šedesáti konečně v hlavě srovnal. Jsem rockový muzikant. A došlo mi, že když jsem dělal své symfonické pokusy, jako byly The Words Of Dying, byla v nich jen nějaká zvláštní touha vrátit se do mládí, kdy jsem poslouchal to, co mi vykládali John Cage nebo LaMonte Young. Od těch jejich pokusů jsem už na hony daleko. Ale aby nebylo mýlky, moderní klasika mi dala hodně!
K hotové desce patří koncertní turné…
Chcete se zeptat, jestli se objevím taky v Praze? To je spíš starost managementu, ale něco vám povím za sebe: Miluji Prahu a české publikum. Nepřeháním: za posledních patnáct let jsem si zvykl počítat Prahu mezi pět nebo šest míst, kam se těším nejvíc.
