„Jinak samozřejmě vždycky mě nabije silná emoce z filmu nebo z koncertu. Ale taková nejosvědčenější fotovoltaika je ze slunce. Když sedím mezi rozkvetlými jabloněmi anebo se procházím na kopci po Brdech, to je velká nabíječka,“ dodává. Je pořád posedlý muzikou? A jak vznikala nová deska Na obzoru?
Viděli jsme se spolu naposledy v době, kdy se vám narodil syn Matyáš. Tehdy jsme si povídali o tom, jaké to je,být tátou po padesátce. Jak byste to zhodnotil dnes?
Je neuvěřitelné, jak ten čas utekl. V červenci bude Matyášovi devatenáct. Ale byly to jedny z nejkrásnějších chvil, jaké jsem zažil. Mám ještě dva starší kluky – Honzíka a Michala. Jenže když jsem se stal otcem poprvé, bylo mi jednadvacet a byl jsem ještě dost nevybouřený. Vzpomínám si, jak jsme třeba s Michalem v jeho šesti letech jezdili občas stopem. Stopovali jsme i tiráky – takový road trip. Dětství starších synů jsem si prožil jako mladá mánička, ale ten vztah a cit je silný, ať je to v jednadvaceti, nebo v padesáti. I když v těch padesáti je to pak možná v něčem intenzivnější – jste v úplně jiné životní situaci s novou partnerkou. Je to tak trochu podruhé a zároveň naposledy. Vnoučata se stejně starým synem Matyášem mi rádi říkali „táto děda“. Matyášovi jsem se věnoval opravdu hodně. Měli jsme svoje procházkové rituály po Brdech nebo na Letnou. Tedy prvních třináct let, pak jsem se zase víc ponořil do muziky.Teď se to znovu snažím vyvažovat, i když už je z něj devatenáctiletý big boy – má metr devadesát dva.
S Bárou to bylo pro mě krásné, emotivní, silné, ale i bolestivé období, protože jsem měl rád své děti, a nakonec jsem se musel rozhodnout, jak žít dál.
