Pro drtivou většinu z nich byla jedním z hlavních taháků francouzská Gojira. Na Brutalu hrála poprvé v roce 2006 na přelomovém ročníku, který se ještě konal ve Svojšicích, a její honorář tehdy vyšel na 800 euro.
Teď stojí více než stonásobně víc a odpovídala tomu i podívaná, kterou formace kolem bratrů Duplantierů ve čtvrtek večer předvedla. Bohatá produkce včetně pyrotechnických efektů se od ní už tak nějak očekávala, stejně jako technická preciznost a emocionální hloubka písní.
Setlist mimochodem obsahoval také skladbu Mea culpa (Ah! Ça ira!), jejíž část kapela odehrála loni v rámci zahájení olympiády v Paříži a díky tomu razantně zvýšila svoji celosvětovou popularitu.
Létající toitoika
Jakkoliv byla Gojira jedním z největších jmen na letošním line-upu, možná ještě větší dav přilákala pár hodin předtím jiná skupina. A na festivalu, kde asi 70 procent návštěvníků tvoří cizinci, takový zájem a zvědavost vzbudila česká formace. Jihočeští grindcoroví Gutalax zažívají nejlepší léta v kariéře. Hrají na světových metalových festivalech, nabírají věrnou armádu příznivců a jejich koncert vždy připomíná jednu velkou party.
V kotli řádili lidé v roztodivných převlecích, nad hlavami létalo všechno možné včetně záchodových štětek a vánočního stromku ozdobeného toaletním papírem, další role toaleťáku házeli do publika lidé z hradeb pevnosti na boční straně a zpěvák Maty mezi songy (stačí uvést názvy jako Assmeralda, Shitbusters či Robocock) trousil vtípky jako „Přátelé, my ještě nejsme Gojira, my tak jen vypadáme“ nebo „Zbývá nám deset minut, takže vám ještě zahrajeme osmadvacet písniček“.
Nechyběla ani dnes už ikonická (prázdná) toitoika putující nad hlavami rozdováděných fanoušků, která měla premiéru právě na Brutal Assaultu před šesti lety. Tentokrát se na ni navíc vyšplhal jeden polský fanda, který se pak dlouhou dobu nechal unášet davem a pařil ze všech sil. Fotky a videa s ním se v dalších hodinách a dnech staly v metalové komunitě virálními a sbíraly tisíce lajků. Jak vtipně poznamenal jeden komentář, koncerty Gutalax by mělo Česko nechat zapsat na světový seznam památek a kulturního dědictví UNESCO.
A do třetice skupina začínající na G, tentokrát portugalská Gaerea, která opanovala páteční večer na třetí stage. Její členové vystupují anonymně a v černých maskách, hlavní pozornost na sebe však strhával excentrický zpěvák. Neustále se vlnil, padal na kolena, předváděl přehršel tanečních kreací a do toho ze sebe vypouštěl emoce v podobě naléhavého zpěvu.
Bylo to intenzivní, syrové a s oparem tajemna. V žánru atmosferického post black metalu byste těžko hledali lepší zážitek. Ačkoliv například koncert rakouských žánrově spřízněných, byť hudebně přece jen trochu jiných Harakiri For The Sky, laťku nastavenou Gaereou úspěšně atakoval.
Festivalové „poprvé“ si odbyl kytarista Kerry King, aspoň tedy se svou kapelou. V Josefově už před jedenáct lety vystoupil se Slayer a po jejich konci se vrhl na sólovou dráhu. Přivezl thrashmetalový „all stars“ výběr, v němž figuruje mimo jiné bývalý slayerovský bubeník Paul Bostaph nebo zpěvák Mark Osegueda (Death Angel).
King se svým typickým zamračeným výrazem sázel jedno kytarové sólo za druhým a dostalo se i na songy Slayer jako Repentless, Disciple, Black Magic nebo klasickou Raining Blood. Mimochodem, Slayer už několika koncerty vykročili z hudebního důchodu, do něhož se dobrovolně uchýlili v roce 2019, a mezi návštěvníky zněly toužebné hlasy, že snad jednou dojde i na plnohodnotný návrat v podobě turné. Kulisy vojenské pevnosti by mu opět neobyčejně slušely.
Z ostřílených veteránů zaujali Agnostic Front, kteří snad ani nemůžou zklamat. Populární a neustále se šklebící kytarista Vinnie Stigma, přezdívaný „prezident newyorského hardcoru“ pro svoji zásadní roli v jeho historii, odehrál jednu píseň přímo mezi fandy v kotli. Hardcorové koncerty obecně byly zdrojem nevyčerpatelné energie, kterou z publika nasáli Kublai Khan TX, kteří za sebou měli dlouhou cestu a pouhé dvě hodiny spánku, i tak to však byla zničující show plná hudebního násilí. Což platí i pro Thrown či Crystal Lake.
Vítané zklidnění naopak přinesly progresivní ikony Mastodon se svojí barvitou show a neopakovatelní Opeth, na jejichž koncerty zase tak často v Česku nenarazíte. Nebo Between Buried and Me, kteří si rovnou střihli dvě vystoupení: jedno klasické a druhé k desce Colours.
A co napsat k Rivers of Nihil, kapelou s rovnou třemi vokalisty a saxofonem vkusně zakomponovaném do jejich unikátního vkusu? K Sylvaine, projektu působící norské multiinstrumentalistky Kathrine Shepard, která vzbuzuje silný kontrast mezi něžností éterické a křehké zpěvačky a surovou intenzitou, kterou s kapelou servíruje? Či k australským Karnivool, jejichž bravurní instrumentální umění bylo znamenitou předehrou k následujícím Opeth?
Trump je imbecil
Právě takové koncerty zdárně rozbíjely tvrdost a hudební extrém, který na Brutalu přinášely zejména death a black metalové kapely. Ty v lineupu pravidelně dominují a obsazují hlavní večerní časy. Letos mezi nimi figurovali Mayhem s návratem ke svým hudebním kořenům, jež psaly blackmetalové dějiny, a s dobovými záběry na dnes již mrtvé bývalé členy kapely na plátně.
Blood Fire Death coby pocta legendárním Bathory a jejich předčasně zesnulému lídrovi Quorthonovi. Majestátní Dimmu Borgir, kteří však dost nepochopitelně zkrátili svoje vystoupení o dvacet minut. A také američtí Ministry s démonickým Alem Jourgensem v čele, který opět nemilosrdně pálil do politické scény v čele s Donaldem Trumpem, jehož označil za imbecila.
Dramaturgie Brutal Assaultu se za poslední roky jasně vyprofilovala. Nejde cestou velkých a drahých jmen a důraz klade na střední třídu. Na soupisce byste tak, snad s výjimkou zmíněné Gojiry, nenašli formaci, která sama zaplní větší halu v Praze. Převažují „klubovky“ a různé zajímavosti či hudební komety.
Jednou z nich jsou Landmvrks z francouzského Marseille, jimž je žánrová škatulka příliš těsná. Subtilní zpěvák Florent Salfati je schopný během jedné písně vystřídat melodický zpěv, hrdelní scream i štěkavý rap a to všechno úplně přirozeným způsobem. Během koncertu také stihl předvést svoje sprejerské umění a vytvořit umělecké dílo v podobě obrazu či při nechtěném pádu nešťastnou náhodou zranit kytaristu na hlavě, za což se mu pak několikrát s úsměvem omlouval.
Nejstrašidelnější atrakce Brutal Assaultu. Na Jámu zkázy se stojí fronty |
Landmvrks jasně ukazují směr, kudy se dnes ubírá moderní corová hudba a na letošní soupisce patřili mezi nejvýraznější mladší jména. Jen škoda časového překryvu s neméně výbornými August Burns Red, kteří připomínali žánrovou legendu Parkway Drive v nejlepší klubové formě, nebo Fit For A King na třetím pódiu.
V hlavě autorově zůstaly i další střípky a vzpomínky jako třeba až nečekaně pulzující a strhující koncert industriálních řvounů Static-X. Neustále se měnící, divoká a přitom úžasně pohromadě držící extravagantní show domácích provokatérů Hentai Corporation. Japonští šílenci Envy připomínající rané Touche Amoré a balancující mezi devastující energií a melancholickým, meditativním post rockem.
Nestoři Overkill, jedni z nestárnoucích thrashmetalových jistot. Náladotvůrci Pelican, u nichž stačilo zavřít oči a nechat se unášet kytarovým tlakem střídaným jemnými a meditativními pasážemi. Nebo Paradise Lost, hudební instituce z Velké Británie, která s naprostým přehledem ukazuje, jak nadčasově může znít gotický metal a kolik chytlavých hitů za ta léta mají na kontě.
Areál má limity
Brutal Assault brzy dopíše třetí dekádu své existence, kterou na dva roky přerušila jen covidová pandemie. Za dlouhá léta se z něj vyprofiloval mezinárodní festival, na který se lidé opakovaně vracejí i díky geniu loci pevnosti, v níž se akce koná. Její obnova stála pořadatele nespočet sil, ale z rozpadlého areálu udělali i díky spolupráci s bývalým starostou Jaroměře krásnou lokaci. Nyní už si tak s přehlídkou mohou jen „hrát“ a vedle doprovodného programu v podobě výstav, přednášek a workshopů nabízet různá vylepšení.
Jako třeba více míst na výměnu vstupenky za pásku (šlo to dokonce už po příjezdu na vlakové nádraží), další místa na sezení, příměstský tábor pro děti návštěvníků, nové sedačky v horor kině, hudební lekce s muzikanty či speciální „brutální“ vlak pro fandy s odjezdem z Prahy. A také pestré stánky s jídlem z celého světa, které by samo o sobě postačily jako malý street food festival.
Jsme fungující metalové město, říká zakladatel svátku extrémní hudby Fiala |
Letošní ročník s visačkou „vyprodáno“ ovšem ukázal, že areál má pořád velikostní limity a pokud se během některých koncertů fanoušci nahromadí na hlavní ploše, nedá se jí prakticky vůbec projít.
Stížností na až velký dav lidí při Gutalax nebo Gojiře bylo během akce na sociálních sítích hodně, organizátoři přitom kapacitu pevnosti o něco snížili, aby zachovali komfort návštěvníků. Je to také v duchu jejich nepsaného motta „jsme fanoušci hudby, kteří dělají festival pro fanoušky hudby“.
Řešení do budoucna půjde najít jen těžko, další zmenšení počtu účastníků je těžko představitelné. A přesun jinam nedává smysl už vůbec, to by festival přišel o svoje specifické kouzlo.
I přes „brutální“ fronty však bude překvapením, pokud by příští ročník Brutal Assaultu nebyl vyprodaný, či zda by horní hranici kapacity těsně neatakoval. Už první výčet potvrzených jmen jako Amorphis, Deicide, Municipal Waste, Amenra či Death Angel totiž zní velmi slibně.
