GLOSA: Brutal Assault je plný smrti a utrpení a zároveň je oslavou života

Návštěvnost jim oproti loňsku mírně vzrostla na 18 500 lidí, ale to není pro pořadatele metalového festivalu Brutal Assault to nejdůležitější. Čtyřdenní přehlídka, která skončila v sobotu ve vojenské pevnosti v Jaroměři-Josefově, znovu potvrdila svoji konstantně vysokou kvalitu. V rámci žánrových mantinelů těžko hledat výjimečnější akci. A to i ve světovém měřítku.

Nebývá zvykem, aby na Brutalu vystoupila česká kapela v hlavní čas a čekal na ni natřískaný dav. Snad jen návrat legendárních Master’s Hammer před sedmi lety byl výjimkou. Ani na ně však zdaleka nebylo před jedním ze dvou hlavních pódií narváno tak, jako v pátek večer. Blackmetaloví Cult of Fire se dali dohromady s Bohemian Symphony Orchestra Prague a společně odehráli koncert věnovaný skladateli Bedřichu Smetanovi, od jehož narození letos uplynulo 200 let.

Bylo to poprvé v historii, kdy pevností zněly tóny v podání živé filharmonie. A ukázalo se, že nazvučit početný orchestr je pořádně náročným úkolem. Z řady míst byly slyšet hlavně bicí a filharmonici se ztráceli, jinde byl zvuk naopak v pořádku. Celkově jsou ale výtky, jež se po koncertě hojně objevovaly na sociálních sítích, přehnané. Spojení tvrdých kytar a smyčců mělo svoje kouzlo a třeba slavná skladba Vltava v blackmetalovém hávu zněla hodně neotřele.

Věrní fanoušci, kteří na festival jezdí dlouhá léta, se letos shodli v jednom: takhle zajímavý a pestrý program ve večerních časech tady nebyl dlouho. Například v sobotu, kdy už mnozí po pěti dnech (už v úterý se konal večírek pro nedočkavé) sahali pro poslední zbytky sil, se pořadatelé vytáhli s koncerty dvou blackmetalových institucí.

A byl to pozoruhodný rozdíl: pompézní show Behemoth plná pyrotechniky, ohňů a fotogenických póz muzikantů versus záměrně akademicky chladný a perfekcionistický koncert Emperor. Ten už sice postrádal onen wow efekt jako při josefovské premiéře v roce 2017, kdy zaznělo kultovní album Anthems to the Welkin at Dust, ale ruku na srdce: mohou vůbec Ihsahn a spol. naživo zklamat?

Mezi ně se pak vklínili Dillinger Escape Plan, mistři technického a až chaoticky působícího metalu, kteří vzdali poctu svému 25 let starému debutu Calculating. Jeho tehdejší syrovost a výbušnost už logicky napodobit nelze, přesto to byl zážitek. I díky přítomnosti zpěváka Dimitria Minakakise, který kapelu opustil v roce 2001, ale letos s „Dillingery“ ohlásil reunion.

Metalisti stárnou

Slušný výčet, že? A to mluvíme jen o jednom dni. Ve středu ovládly hlavní stage americké kapely. Titul nejlepší hardcoreové formace s přehledem získali Hatebreed, během jejichž vystoupení létaly vzduchem kelímky, boty, ale i jízdní kolo nebo obří nafukovací balón s logem kapely.

Dobře naladěný zpěvák Exodus Steve Souza si utahoval z kolegy a kapelníka Garyho Holta a jeho působení ve Slayer, nekompromisní oldschoolový deathmetalový diktát předvedli Deicide a metalcoreová kometa Motionless in White přitáhla pod pódium i mladší diváky, stejně jako o den později emocemi nabití australští The Amity Affliction.

Právě přítomnost nastupující generace je a stále víc bude potřeba. I proto, že také na Brutalu je poznat, že celá fanouškovská, ale i muzikantská komunita pomalu a jistě stárne. A je velkou otázkou, co to pro festival či obecně metalovou scénu bude znamenat.

Ne za rok či dva, ale třeba za deset let. Téměř vymizely party teenagerů či studentů, pro něž je podobná akce finančně nákladná či nemají s kým ze svého okolí jet. Proto klobouk dolů před pořadateli, kteří mladým nabízejí výhodnější vstupné a děti sem mohou zdarma s tím, že je čeká také speciální dětská zóna spojená s hlídáním. Pocitově letos zároveň přibylo capartů, jež jejich rodiče na festival vzali.

V českém dresu

Jednou ze skupin, které mají potenciál lákat věkově mladší fandy, jsou Architects. Loni na Rock for People to bylo spíše zklamání, letos v únoru ve Fóru Karlín naopak jeden z aspirantů na koncert roku. A britští vlajkonoši moderního tvrdého metalu, kteří se už dávno vymanili ze striktně metalcoreové škatulky, v Jaroměři zdatně navázali na pražský zážitek.

Byť s menší, ovšem pořád s vizuálně propracovanou scénou, neutuchajícím tlakem, silnými songy plnými zapamatovatelných melodií a mistrnou gradací. Když zpěvák Sam Carter, oblečen v dresu české fotbalové reprezentace, spustil závěrečný hit Animals, security nestíhala sbírat crowdsurfery „plavající“ nad hlavami lidí v předních řadách. Takhle má vypadat show velké metalové kapely v roce 2024.

Nadchla rovněž mnohá ostřílená a léty prověřená jména. Chirurgicky přesný set svého svojského deathmetalu odehráli britští Carcass a po nich následující thrashmetalová ikona Testament s hvězdnou sestavou doslova srovnala areál se zemí. Je obdivuhodné, jak velkou porci energie pořád rozdávají tihle veteráni. Ikdyž měli těžkou konkurenci v podobě žánrových souputníků Toxic Holocaust, jejichž crossover/thrash přivodil nejednomu fanouškovi pozdější bolest krku z toho, jak zuřivě jim třepal do rytmu. A samostatnou zmínku si zaslouží Left To Die, kapela části bývalých členů legendárních Death a křísící odkaz desky Leprosy. Byl to až těžko uvěřitelný výlet do dávné minulosti plný písní, které psaly deathmetalovou historii.

Krása a kouzlo Brutalu tkví nejen ve velkých jménech na hlavních pódiích, ale i menších koncertech na těch vedlejších. Hlavní dramaturg festivalu Tomáš Fiala ostatně avizoval svoji ambici do budoucna, aby na nich hrály spíše alternativnější a ne ryze metalové kapely. Letos mezi nimi kralovali belgičtí Brutus s bubenicí a zpěvačkou Stefanií Mannaertsovou. Její podmanivý hlas a intenzivní hra spojená s originálními kompozicemi plnými hlasitých kytarových stěn, jež náhle střídají melancholické a klidnější pasáže, našly dokonalý soulad s dychtivým a přitom jakoby hudebně zhypnotizovaným publikem. Čistá krása a jeden z koncertů, jež zůstanou navždy uloženy v paměti.

Brutálně návykový festival

O letošním sedmadvacátém ročníku „festivalu proti násilí a netoleranci“ jak zní motto Brutal Assaultu, by šlo psát ještě dlouho. A nejen o skupinách, jichž se na pěti pódiích vystřídalo kolem 150 a hudba se pevností nesla od brzkého dopoledne až do tří hodin ráno, či rozmáchlé, ale zároveň logicky sevřené dramaturgii, v níž si na své musejí přijít i lidé, kteří dosud jezdili jen na „měkčí“ metalové či rockové festivaly. První zážitek s Brutalem je totiž do značné míry iniciační a vysoce návyková záležitost, který si pak je nutné zopakovat.

Autor těchto řádek sem přijel potřinácté a pokaždé je to návrat do míst, která člověk důvěrně zná a uvědomí si, jak moc je mu v nich dobře. Bývalý vojenský areál se promění na malé město se všemi možnými uličkami, obchůdky, stánky, pivnicemi a zakoutími nebo dokonce takovou vymožeností jako je koutek švadlen, kde si návštěvníci mohou nechat zakoupené nášivky rovnou našít na svoje džínové vesty.

Je ohromující, do jaké míry detailů se organizace festivalu postupně propracovala. Nejvíce o tom vypovídá, že rozsáhlý doprovodný program čítající výstavy, projekce filmů, besedy s muzikanty a mnohé další, už mnozí návštěvníci berou skoro automaticky a až v posledních hodinách přehlídky si uvědomí, co všechno z něj nestihli. Jednoduše na to kvůli muzice nebyl čas.

Pro neznalé je to paradox. Čtyřdenní akce s agresivně znějící hlasitou hudbou a texty často pojednávajícími o smrti, násilí či nezměrnosti lidského utrpení je zároveň tou největší a nejupřímněji míněnou oslavou života a s ním spojené radosti. Dobře to vystihl jeden můj dobrý kamarád, který se v pozdní odpoledne trochu zasněně rozhlédl po zaplněném areálu a pronesl: „Víš, co se mi tady líbí nejvíc? Že jsem prostě mezi svými.“

Účastníci Brutal Assaultu se pak do svých domovů po celém světě vracejí fyzicky zcela vyřízení, ale s krásným pocitem v duši, že to zase stálo za to. A řada z nich si také rovnou koupí vstupenky na příští ročník (přijede mimo jiné Gojira, která vystoupila na letošním ceremoniálu k zahájení olympiády v Paříži), jež organizátoři začali prodávat hned v sobotu. Majestátně působící hradby vojenské pevnosti z konce 18. století se totiž v srpnu 2025 opět stanou přechodným domovem pro tisíce fanoušků extrémní hudby. Stejně jako tomu bylo letos. A snad bude i nadále a co nejdéle.