„Ta muzika je svým kontextem tak nečeská, že asi bude uchopitelnější v zahraničí. České publikum není zvyklé na cizí jazyk ani na hudební postupy, které jsem použil. Ale jsem s tím naprosto smířený,“ tvrdí Carloff.
Jeho pozice v zahraničí je prý taková, že se zaplatí náklady, což v Česku nehrozí. „Na druhou stranu je to pořád velký koníček. Hudba tohoto žánru může jen těžko být hlavní obživou. I známí angličtí interpreti k tomu mají normální práci. Takže lidi, kteří jezdí na velké koncerty, k tomu dělají ještě i něco jiného,“ vysvětluje hudebník.
Což tedy v případě Carloffa znamená nahrávání další tuzemské hudby. V jeho produkci natáčel třeba Kryštof a jeho pražské studio je vybavené „vintage“ technikou, nad níž slintá řada muzikantů.
„Je to podobné, jako když je člověk grafik a malíř. Děláte víčka od jogurtů nebo sázíte letáky a po večerech malujete, co vás baví a v čem je nějaké umělecké vyjádření,“ srovnává své dvě polohy.
Carloff se zároveň vůči tuzemskému střednímu proudu nebojí vymezit. „Vadí mi, že je to pořád stejné, zprofanované, vyčichlé. Hudba, která má uspět v rádiích, má svoje pevně dané mechanismy, a mě to nebaví. Jakýkoliv krůček kupředu, jakkoliv fádní, je potom braný jako obrovský skok. Ale že někdo přidá neobvyklý nástroj? To přece není revoluční změna,“ tvrdí.
Album The Solipsist bude pravděpodobně poslední, které vyjde pod hlavičkou Borise Carloffa. Milan Havrda, jak zní muzikantovo občanské jméno, totiž hodlá své alter ego uspat a další projekt má být vážná hudba spojená s elektronikou. „Nechci dělat nějakou filmovou náladovku, ale trochu složitější muziku pod jménem HVRD. A ke zpívaným deskám se jako Carloff třeba zase vrátím. Ale myslím, že když už jsem takový chameleon, tak je rozumné volit pro každý žánr jinou značku,“ tvrdí hudebník. „A je mi jedno, jestli to tady opět nikdo nepochopí, já si tu muziku dělám hlavně pro sebe.“
