Cunningham s McCartneym natočil album Unplugged v roce 1991 a Off the Ground o dva roky později. Ve stejném roce se s ním vydal i na obří světové turné, jež čítalo téměř osmdesát koncertů na pěti kontinentech. Cunningham nahrával i s Miroslavem Žbirkou a rozhovor vznikl v září v Praze, když zde bubeník hrál na Žbirkově turné Road to Abbey Road. V sobotu jej doprovodí ještě na klubovém koncertu v Londýně.
Jste v Praze poprvé?
Kdepak, myslím, že už jsem tu hrál. Dokonce s Paulem McCartneym.
Tak o tom s dovolením pochybuji. Vy jste s ním koncertoval v devadesátých letech, ovšem on tu prvně vystupoval v roce 2004.
Aha, vidíte. Tak to bylo s někým jiným. To víte, těch kapel bylo...
To je pravda, musel jste navštívit tolik míst s tolika lidmi...
A nejde jen o to. I ta hudba se neustále měnila a někdy je to vážně obtížné. Před turné s Mirem Žbirkou jsem hrál na festivalu s Nickem Heywardem a teď jsem si musel z hlavy vydolovat písničky, z nichž většina ani není v angličtině! Sice jsme na koncerty zkoušeli, ale to bylo asi před půl rokem.
Je to těžké hrát písně, které jsou v jazyce, jemuž nerozumíte?
Občas je to zrádné. Musíte si počítat takty, protože se jinak nemáte čeho moc chytit.
Pocházíte z Memphisu, takže předpokládám, že hudba pro vás byla jasná volba.
Za rohem od našeho domu bylo slavné nahrávací studio Stax, jejich vydavatelství bylo hlavním konkurentem legendárního Motownu. Jako dítě jsem tam občas vběhl. Viděl jsem bicí, tak jsem za ně vlítl... a samozřejmě mě vyhodili. Doma nás bylo deset kluků a tři holky a všichni moji bratři hráli na bicí.
Bubeník Blair Cunningham
To musela být zatraceně hlučná domácnost!
No, ve skutečnosti jsme v domě neměli žádné bubny. V Americe je běžné, že je bicí souprava k dispozici v každé zkušebně. Když jsem přijel do Anglie a šel jsem na konkurz, tak se rozhlížím po bicích... Řekli mi, že soupravu můžou půjčit, ale nedostanu za koncert zaplaceno.
Jak jste se dostal k McCartneymu?
Zrovna jsem skončil turné s jinou kapelou a dozvěděl jsem se, že mě Paul, nebo někdo od něj, sháněl přes telefon vždycky zrovna na tom místě, které jsme opustili. Nakonec se mi dovolali. Ptal jsem se, jestli jde o nahrávku, nebo koncert, ale byli hrozně tajemní. První, koho jsem ve zkušebně potkal, byl kytarista Robbie McIntosh, s nímž jsem hrál v The Pretenders. Nakonec se zjevil Paul: Jé, to je Blair, ahoj, rád tě poznávám. Choval se jako úplně obyčejný chlápek.
Fakt? Žádné manýry? A vy jste z něj nebyl vyjevený?
Nejdřív mi to vůbec nepřišlo. Paul sedl k pianu, začal hrát The Long and Winding Road, tak jsme se přidali, pak Lady Madonnu nebo Let Them In... všechny tyhle hity. V tu chvíli mi došlo, co se děje!
Jak jste ty známé písničky zkoušeli? Přišel někdy s tím, že Ringo to hrál takhle a George tam dělal tohle?
Paul si vždycky přinesl obrovskou knihu, kde měl všechny svoje texty, vybíral, co budeme hrát, a snažil se trochu si oživit paměť, protože toho napsal za ty roky opravdu hodně. My jsme se jen snažili přidat, ale Paul to zahrál přesně tak, jak je to na nahrávce.
Když jste prvně nahrával se Žbirkou v Abbey Road, prý jste se mu vůbec nezmínil, že jste hrál s Paulem McCartneym. On z toho byl potom překvapený. Jak je možné tohle neříct?
Víte, když se mě třeba kamarádi ptají, co mám v plánu, tak říkám: Jedu teď do Düsseldorfu, nahrávám s Mickem. Neřeknu s Mickem Jaggerem. Jednak pro mě je to prostě Mick a jednak se nechci vychloubat. Nechci, aby se na mě lidi koukali jinak, protože tak to vždycky je. Co? Tys hrál s Tinou Turner?! Paul mi řekl krásnou věc: Podívej, jsem jen chlapík, co v kapele zpívá písničky, ber to takhle.
Blair Cunningham s McCartneym živě na pódiu
Kromě koncertování jste s McCartneym nahrál i desku Off the Ground. Jak na to vzpomínáte?
To bylo skvělé. Nejdřív nám písničky přehrál jen s kytarou a pianem a já mu říkám, že je to super, ať to vydá jako unplugged, že na tom přece není co měnit. A on na to, že ne, že chce bicí a celou kapelu. Myslel jsem, že se zbláznil.
Byla zkušenost s McCartneym v něčem odlišná od toho, co jste zažíval s jinými kapelami?
S Mickem Jaggerem jsem jenom nahrával a bylo to jako zjevení. Protože Mick se ve studiu chová úplně stejně jako na pódiu. Neskutečné! Nikdy jsem nic podobného nezažil. Jinak koncertování je vždycky podobné, přístup se mění jen v závislosti na tom, jakou muziku hrajete. Třeba s Pretenders to bylo vždycky hodně rockové. U Paula je to zvláštní tím, jak moc stylů se během hraní vystřídá. Vždyť třeba písnička C Moon je náladou čisté reggae.
Hrál jste řadu klasických hitů od Beatles. Tak mě napadá – měl jste někdy šanci potkat se s Ringem Starrem?
Ano, váže se k tomu hezký příběh. Právě se narodil můj malý syn Max. A Linda McCartney říkala, ať s ním přijdu do kanceláře. Měli nějakou schůzku, tak jsem ho vzal nahoru. Najednou slyším kroky. Je to Linda a rozplývá se nad mým chlapečkem. Potom Paul, totéž. Pak George Harrison a za ním Ringo... Celá ta mafie! Linda nás potom společně vyfotila. Potřeboval jsem štípnout, jestli se to opravdu děje.
Jací byli?
Přesně, jak byste čekal. Ringo byl ohromně milý a vtipný, George jako vždycky tichý.
