Black Sabbath: The End (obal alba)
Co je na albu, jež se nedostane do běžného prodeje a je k mání na fyzickém nosiči pouze na koncertech Black Sabbath, hybridního? Polovina z osmi písní je studiová a polovina živě nahraná. I ony studiové novinky jsou však novinkami v uvozovkách, byť je dosud nikdo neslyšel.
Jde totiž o zbytky z natáčení posledního řadového alba 13 (recenzi najdete zde), které sklidilo vesměs velmi dobrou kritiku a kapele v podstatě zajistilo nečekaný velký comeback. Čtyři písně tedy nahrála stejná sestava, čili zakládající členové Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler plus bubeník Brad Wilk. A to v produkci veleslavného Ricka Rubina.
Bylo by zajímavé vědět, zda právě Rubin byl k tomu, aby nakonec tyto „výškrabky“ spatřily světlo světa, svolný. Při jejich poslechu je totiž naprosto evidentní, proč byly při konečném sestavování alba 13 vyhozeny: jsou o třídu méně invenční než ostatní materiál desky.
Přestože všechny zosobňují onen raný styl Black Sabbath, k němuž se kapela na „Třináctce“ obloukem na Rubinův požadavek vrátila, není v nich nic víc než onen typický hutný „sabbaťácký“ sound, vždy hromový Iommiho riff a nezaměnitelné magické kňourání Ozzyho.
Ale to, co se podařilo kapele právě na onom předchozím a velmi dobrém albu najít, totiž kromě těchto klasických konstant originálního stylu také zajímavou stavbu písniček, celkem silné melodie i aranžérské špílce, to v nově zveřejněných písničkách úplně chybí.
Ještě silněji to vyvstává na světlo ve srovnání se zbytkem alba. Tam jsou živé nahrávky právě čtyř starších písní. A když po studiové „novince“ Isolated Man přijde živák jedné z nejlepších písní alba 13 God Is Dead?, přesně slyšíme ten rozdíl.
V rocku (a nejspíš nejen v něm) to platí skoro bez výjimky: písničky vyhozené z alb obvykle nebývají vyřazeny zbůhdarma. A mají zůstat v šuplíku.
