RECENZE: Black Nail Cabaret hrají temný, aristokraticky ušlechtilý pop

Kapela Black Nail Cabaret, kterou tvoří zpěvačka Emke a klávesista Krisztian, se po desce s mnohoznačným názvem Pseudopop z roku 2018 vrací s vynikající nahrávkou Gods Verging On Sanity.

Maďarská kapela Black Nail Cabaret | foto: Zorán Varga Photo

Maďarský temný elektropop. Tak trochu to pamětníkům připomene „sovětský rock“ „jugoslávský metal“ nebo „polský pop“, prostě Sopoty, Ein Kessel Buntes, Miloše Skalku a jeho „ostrý obraz a dobrý zvuk“. Ovšem doba pokročila, i v zemích bývalého východního bloku se rodí pozoruhodné kapely a dvojice Black Nail Cabaret je jednou z nich. Její nové, v pořadí již páté album Gods Verging On Sanity je pro milovníky chmurného a přitom chytlavého syntezátorového popu (tak dobře, prostě „depešáky“) jako dar z nebes. 

Precizně vytesané melodie, klenuté refrény, odtažitý a přesto vroucí zpěv vokalistky Emke, skvělá aranžérská práce jejího parťáka Krisztiana. A emoce. Těmi je tahle deska narvaná k prasknutí. Znáte ten pocit, kdy se při poslechu nějakého alba zaseknete na jedné písničce a ne a ne jít dál? V případě novinky Black Nail Cabaret je tu hned několik takových kandidátů.

Třeba hned třetí No Gold. Největší nářez nastává ve chvíli, kdy ztichne prakticky vše kolem a hlavní slovo má beat a zpěv. Můžete tančit, rozjímat, ponořit se do toho hypnotického oparu, probírat se svým vnitřním světem. A k tomu vám hraje písnička dotažená do absolutna. Přitom ani stopa po jakékoliv podbízivost, Emke jako kdyby říkala: pojďte dál, ale jen vy, kteří opravdu chcete.

Perličkou je píseň Private Religion, jejíž úvodní melodická linka mi hned po prvním přehrání evokovala stařičkou Can’t Take My Eyes Off You od Frankieho Valliho and the 4 Seasons. Mimochodem, je to přesně tahle melodie, kterou svého času Pet Shop Boys parádně propojili s Where The Streets Have No Name od U2, aby se v duchu svého sarkastického humoru vyjádřili ke kultu rockových hvězd.

Gods Verging On Sanity

80 %

Black Nail Cabaret

Black Nail Cabaret nejsou tak jízliví a ironičtí, jejich přístup k popu je rozvážnější, řeklo by se introvertnější. Ty největší poklady si musíte vykutat sami, viz třeba skladbu To Die In Paris, jejíž rytmus ostatně trochu evokuje nějakou mechanickou činnost. Nebo My Casual God s pozvolna vzrůstající a zprvu prostou melodickou linkou, na kterou se pozvolna nabalují další a další motivy. Postupně graduje, vyvíjí se a nakonec spočine v klidném rozjímání. Na téhle desce vše souvisí se vším, písničky se prolínají zcela přirozeně jedna do druhé a teprve v kontextu celku dostávají řád a smysl.