RECENZE: Iva Bittová vydala na slavném labelu ECM silné a originální album

Když si v těchto dnech našinec rozklikne titulní stránku webu legendárního evropského vydavatelství ECM, měl by pocítit hrdost. Není na ní totiž nic jiného než zvětšený obal novinky, na níž se skví pouze dvě slova: Iva Bittová.

Iva Bittová | foto: Supraphon

Mnichovští ECM platí už několik desetiletí za jedno z nejvýznamnějších vydavatelství zaměřených na jazz, soudobou vážnou hudbu a nejrůznější seriózní experimenty. Dostat se do společnosti, kterou vydává ECM, jež je do značné míry vnímáno jako "podnik jednoho muže", totiž svého zakladatele a producenta Manfreda Eichera, je pro hudebníka zásadní okamžik.

Z českých jazzmanů se to zatím podařilo jedinému, kontrabasistovi Miroslavu Vitoušovi. Jemu zejména díky tomu, že dlouhá desetiletí své americké emigrace dostal šanci spolupracovat s největšími jmény jazzové scény.

Iva Bittová

90 %

vyd. ECM/distribuce v ČR Arta

Nyní se mezi interprety objevuje Iva Bittová, věčná hledačka a experimentátorka, která jako by se pro prostředí, jehož je ECM zrcadlem, narodila. Na této značce se objevila vůbec poprvé už v roce 2007, tehdy ovšem "pouze" jako interpretka na albu slovenského skladatele Vladimíra Godára Mater. Teď debutuje sama za sebe jako tvůrkyně.

Album nese v titulu pouze jméno interpretky, ale klidně by se mohlo jmenovat Fragments. Tak, s římskými číslicemi, je totiž nazváno všech dvanáct skladeb, respektive improvizací. Je to docela přesné: hudba Ivy Bittové, tak jak se zde představuje, je skutečně v nejlepším slova smyslu fragmentární.

Útržky melodií, rytmů a nálad se vzájemně proplétají, a přitom dohromady tvoří jeden zážitek, předávaný i přijímaný. Je to podobné jako na sólových koncertech Bittové, zvlášť když se konají v prostorech příznivých z hlediska akustiky i atmosféry, a tudíž se povedou nad běžný standard. I z nich posluchač odchází okouzlen, jakoby omámen, ale emočně obohacen.

Bittová k předání sdělení tentokrát téměř vůbec nepotřebuje slova: i jediné dva zhudebněné texty od Gertrudy Steinové a od Chrise Cutlera mají v kontextu desky spíš zvukomalebný než obsahový význam. Dialog hlasu a houslí je rozhovorem dvou nástrojů, každý z nich má nepřeberně barev i významů. Oproti minulosti je však výrazně klidnější a zcela se vyhýbá jakýmkoli klišé, tedy klišé, která si v některých případech vytvořila Bittová sama.

Iva Bittová se obohacena dvacetiletými zkušenostmi na albu vrátila k výrazu, který byl kupodivu zatím na studiové nahrávce zachycen jen jednou. Totiž na sólovém debutu z roku 1991. Naprostou většinu diskografie Ivy Bittové tvoří spolupráce s jinými hudebníky a tělesy, byť převážně na bázi jejích vlastních skladeb.

Přitom ten nejprůzračnější, ale zároveň určitě nejtěžší výraz, tedy jen ona sama s houslemi, respektive africkou drnkací "skříňkou" kalimbou, prezentuje vlastně paralelně po celou svoji kariéru. A právě v tomto "posazu" je bezpochyby nejsilnější a nejoriginálnější.

Úspěch, kterým už samotné vydání alba na značce ECM pro Ivu Bittovou je, napovídá nejen to, že v ní česká kultura má jednu z mála umělkyň, které skutečně zajímají kulturní svět, ale je vlastně i jakýmsi vzkazem těm, kteří by chtěli "do světa" také vyrazit. Klíč k němu není v co nejpřesnější nápodobě angloamerických trendů a v naplnění snahy co nejlépe zapadnout do nastavených klišé, nýbrž v pravém opaku. V originalitě a cílevědomé cestě za vlastním uměleckým instinktem.