Pokud by tedy byla řeč jen o hudební stránce věci, ještě by nebylo tak zle. Prostě spotřební trendy elektropop. Jedním uchem tam, druhým ven, ale v zásadě nic zavrženíhodného. Opravdu zásadní problém nastává ve chvíli, kdy Ben Cristovao otevře ústa. V tu chvíli se poslech alba Spektrum stává učiněnou torturou.
Zaplaťpánbůh za hostujícího Davida Kollera za mikrofonem, zaplaťpánbůh za hlas Richarda Müllera v závěrečné Nekonečno. Sice zavání kýčem, ale alespoň v ní někdo opravdu zpívá.


















