Kytarista John Norum je zakládajícím členem legendární švédské kapely Europe. Když se na začátku devadesátých let rozhodl odejít, skupina, jejíž slavné písně Final Countdown nebo Carrie definovaly evropský hard rock osmdesátých let, už jen živořila a brzy se rozpadla.
Následujícímu desetiletí říká Norum "doba odpočinku" a podivuje se, jak se jim vydařil comeback: "Hlavní důvod byl v tom, že jsme vždycky byli přátelé. Nerozpadli jsme se proto, že bychom spolu už nemohli vydržet, ale proto, že jsme měli dost nekonečného cestování."
Ale to vám dlouho nevydrželo!
Pamatuju si, jak jsem nenáviděl autobus, ve kterém jsme jezdili, a jak jsem se toužil vyspat ve své posteli. No jo a za pár měsíců už jsem v tom lítal s jinou partou znovu.
Vaše nová deska Last Look At The Eden zní jako retro. Po dvou albech, která se snažila typický zvuk Europe modernizovat, je to překvapení, nemyslíte?
Když jsme se v roce 2002 rozhodli znovu naplno oživit Europe, chtěli jsme, aby kapela zněla nově a moderně. Teď přišel čas podívat se zase jiným směrem. Jenže my se nevracíme do dob naší největší slávy, ale ještě dál – do sedmdesátých let, kdy jsme začínali muziku poslouchat. Nic naplat, bylo to úplně nejlepší období rocku a v tom, co tehdy dělali Deep Purple nebo Led Zeppelin, se dodnes dá najít obrovská spousta inspirace.
Proč byla sedmdesátá léta tak silná?
Každý na to má asi nějaký svůj výklad. Já bych řekl, že to bylo proto, že tehdejší hard rock byl pořád ještě spjatý s bluesovými kořeny. Napájel se z jejich jednoduchosti a upřímnosti. Osmdesátá léta to potom zničila tím, jak do rocku začali bez citu zasahovat různí producenti. V podstatě z té hudby udělali spotřební zboží.
Europe milují sedmdesátky. Ale co z toho?Recenzi píše Honza Vedral
Hodnocení MF DNES: 50 % |
Zapomeňte na hit Final Countdown. Švédští Europe na to jdou na své osmé studiové desce jinak. Last Look At Eden je totiž pokus o návrat k velikášskému hardrockovému zvuku. Dominují mu repetitivní kytarové riffy, kytarová sóla kvílí jako kočka omylem zavřená v pračce a zpěvák Joey Tempest je naléhavý jako ten, kdo ji tam zavřel. Smyčce navíc v dojemných baladách drží v ruce pražští filharmonici. Europe symbolizují "hair metal" osmdesátých let, po svém návratu na hudební pódia v roce 2003 se snažili o moderně znějící rock, což jim nešlo, a teď, po třiceti letech existence, se rozhodli zavolat o inspiraci ke kapelám ze sedmdesátek.Ale v tom nemáte ani vy úplně čisté svědomí.
Ano. Sice jsme neudělali špatně úplně všechno, ale většina naší produkční práce byla hrozná. Aspoň ve srovnání s těmi kapelami, od kterých jsme se jako začínající muzikanti učili.
Takže jste si řekli: "Pojďme si udělat výlet do sedmdesátých."?
To nebyl žádný strategický plán. Prostě jsme se sešli po několika měsících volna ve zkušebně, že budeme připravovat novou desku, a jak jsme tak probírali jednotlivé nápady, vyplynulo to úplně samo. Myslím, že v nás všech byla nějaká intuice, že máme jít tímhle směrem. Vlastně jsme o tom ani moc nediskutovali.
Na desce hraje i český symfonický orchestr. To jste točili i tady v Česku?
Přímo v Praze! To byl obrovský zážitek. Pro nás to bylo něco nového. Dnes se takový orchestr dá nahradit klávesami a počítači, ale vždycky to bude jen náhražka. Takový plný zvuk, to opravdu dokáže jen těch padesát lidí s klasickými nástroji.
Jak snášíte po třiadvaceti letech svou nejslavnější píseň Final Countdown? Baví vás ještě ji hrát?
A víte, že ano? Některé naše skladby z osmdesátých let opravdu nemusím. To jsou třeba Cherokee nebo Rock The Night. Ale když pak stojíte na pódiu a vidíte, jak to všechny lidi v sále baví, tak těch deset minut rádi vydržíte.
