RECENZE: Bezpohlavní umělec/umělkyně Arca navařil(a) hudební guláš

Ani žena, ani muž, ani ryba, ani rak. Album transgenderového zpěváka a skladatele s uměleckým jménem Arca jednoho znechutí, dalšího ale nadchne. Záleží na preferencích.

Zpěvačka Arca | foto: archiv umělce

Skladatel/ka, producent/ka, DJ a zpěvák/zpěvačka Arca, vlastním jménem Alejandro Ghersi, je ryzím produktem své doby. O pohlaví se v případě rodáka/rodačky z Caracasu ve Venezuele hovořit nedá a na jeho/její přání ani nemá. Zkrátka klasický transgender. Na těle nezáleží, důležité je, jak sami sebe vnímáme uvnitř. Arca tělesnou schránu používá spíše jako další objekt svého uměleckého vyjadřování. Na obale aktuálního alba Kick I ostatně připomíná křížence člověka a stroje, jak vystřiženého z nějakého kyberpunkového komiksu.

Podobně rozháraná a vnitřně neukotvená je bohužel i hudebním náplň alba. První část chystané čtyřdílné série Kick chce být vším a ve výsledku není vlastně ničím. Popové melodie narážejí o rozsypané zvukové střepy, místy hraje prim rozjímavá atmosféra, jako ve skladbě Time, vzápětí se deska zlomí v nervózní breakbeatové puzzle, ale jdoucí odnikud nikam (Mequetrefe).

Album je navenek atraktivní, první poslech svým způsobem ohromí snahou nebát se žádných žánrových dogmat – chybí už jen nějaká ta řezavá metalová kytara – ale za tou okázale znějící ambaláží jako kdyby se skrývala jakási nejistota a vnitřní obavy. Může to být vlastně i záměr, vzhledem k výše řečenému, ale poslouchat opakovaně něco na způsob futuristického, španělsky zpívaného reggaetonu, jako například ve skladbě Riquiquí, je prostě únavné a úmorné.

Albu schází koncepčnost, soudržnost, která by všemu tomu nadžánrovému třeštění dala směr. Občas působí, jako kdyby Arca na jednu hromadu naházel/a útržky skladeb a nechal/a je žít vlastním životem s tím, že si k nim posluchač musí sám najít cestu. Na tomto přístupu vlastně není nic špatného, jen je tu riziko, že někdo si tu cestu zkrátka nenajde.

Příliš nepomohou ani hosté, z nichž nejatraktivnější je islandská zpěvačka Björk. Skladba Afterwards, v níž zní její hlas, je zcela v intencích její, v posledních několika letech dost obtížně uchopitelné, tvorby. Vokální exhibice, zabalené do jakéhosi mlžného oparu, které jsou podle všeho určené hlavně pro uši těch, kteří je sami vyluzují. V tomhle ohledu je účast Björk vlastně signifikantní. Z poslechu Kick I totiž čiší opájení se sebou samým. Nebo samou...

Kick I

50 %

Arca

Je to album plné rozporů. Zahraniční recenzenti mu aplaudují, padají dost vysoké známky. Ta forma je vlastně svým způsobem skutečně uhrančivá, omamná, ale na opakovaný poslech to není. Deska nezraje, nevyvíjí se, neskýtá žádné poklady, které by bylo třeba hledat. Je to stylistická hříčka, s níž si nejvíc užijí hudební nerdi, kterým činí neskonalou rozkoš tu kterou skladbu pečlivě rozebírat na prvočinitele a pak ji zase trpělivě lepit dohromady jako eiffelovku ze sirek.

Pro takové matematiky bude Kick I požehnáním a fetišem. Ale to nejdůležitější, totiž emoce, Arca bohužel nenabízí. Alespoň v mých, číslům a striktně logickému uvažování v muzice nenavyklým uším. Což samozřejmě není nutno brát jako důvod z jejímu zatracení. Kdyby nic jiného, je to hudba, k níž je potřeba zaujmout jasné stanovisko.