Skladbu Vjezd gladiátorů si možná leckdo vybaví, ať už jako součást cirkusových produkcí, nebo třeba v úpravě italského skladatele Nina Roty pro Felliniho filmy Klauni a Sladký život či z dalších využití v popkultuře včetně bondovky Chobotnička.
Ale kdo je jejím původním autorem? Jmenoval se Julius Fučík, byl skladatelem a dirigentem vojenských kapel, strýcem stejnojmenného komunistického novináře – a také žákem Antonína Dvořáka, do jehož slavné kompoziční třídy na Pražské konzervatoři se dostal ke konci studia.
A nebyl zdaleka sám. Zatímco nejslavnějším Dvořákovým žákem zůstává Josef Suk, který se později oženil s Dvořákovou dcerou, o dalších českých skladatelích se vlastně ani neví, že je v různé míře vychovával právě Dvořák.
Na tuto skutečnost se nyní rozhodl upozornit Supraphon vydáním kompilačního trojalba se skladbami z pera Dvořákových žáků, kteří z jeho třídy vzešli na přelomu 19. a 20. století.
Vedle Suka a patrně druhého nejznámějšího Dvořákova žáka Vítězslava Nováka je v této antologii zastoupeno dalších sedm Dvořákových žáků, kteří všichni plodně následovali rady svého velkého učitele: „Kdo chce komponovat, musí si zvyknout myslet a pracovat samostatně... Umělecká osobnost, to je to hlavní,“ zdůrazňoval Dvořák.
Jejich pozdější profesní i životní cesty byly ovšem různé. Někteří se sami proslavili hlavně jako skladatelé – k těm patřil kromě Suka a Nováka třeba Oskar Nedbal, autor operety Polská krev či kusu Valse triste. Jaroslav Kocian se stal známým spíš jako houslový virtuos, Adolf Piskáček byl mimo jiné sbormistrem pražského Hlaholu.
Vojtěch Kuchynka se stal kontrabasistou a koncertním mistrem orchestru Národního divadla, Arnošt Praus vynikl především jako varhaník. Rudolf Karel se zapsal do dějin české hudby operou Smrt kmotřička, připomínán je však také jako legionář a odbojář umučený nacisty.
V doprovodu apoštolů
A jaký byl Antonín Dvořák učitel? Jeho metoda výuky byla podle všeho velmi osobitá. Byl přísným učitelem – čím talentovanější žák, tím větší nároky na něj kladl. Josef Suk, který patřil mezi prvních „dvanáct vyvolených“, mimořádně talentovaných studentů, však vzpomínal spíš na laskavost a upřímnost svého učitele: „Z každého jeho slova vyzařovala moudrost a po škole ho celá třída doprovázela domů; bylo to, jako by apoštolové a učedníci následovali Krista.“
Vítězslav Novák to viděl trochu jinak: „Dvořákova škola byla přísná, ale prospěšná jako studená sprcha. Nikdy však nebyl pedantský a originální nápad chválil s neskrývanou radostí.“
