RECENZE: Aretha Franklin i Annie Lennox zpívají s vášní. Až srdce usedá

Dvě ženy dvou generací. Dva hlasy náležející jiné scéně. A přesto se nyní v lecčems sešly. Aretha Franklin a Annie Lennox natočily nezávisle na sobě alba coververzí slavných písniček.

Aretha Franklin a Annie Lennoxová při nahrávání duetu Sisters Are Doin' It for Themselves | foto: PR

Aretha Franklin a Annie Lennox při oslavách Rock’n’rollové síně slávy (2009)

V reálu se obě dámy sešly už víckrát. Viditelně poprvé v roce 1985, kdy Aretha Franklin (1942) a Annie Lennox (1954) jako členka popového dua Eurythmics natočily píseň Sisters Are Doin’ It for Themselves. Ta se objevila nejen na singlu, ale obě ji zařadily na svá tehdy aktuální alba: Aretha na Who’s Zoomin’ Who? a Eurythmics na Be Yourself Tonight. Společně vystoupily i v roce 2009 na oslavách 25. výročí Rock’n’rollové síně slávy. Nebylo to náhodné.

Přestože Annie Lennox byla v prvních letech své světové slávy představitelkou typicky „osmdesátkového“ britského tanečního popu, v jejím hlase často byla slyšitelná návaznost na vzory klasické černé hudby, jejíž zásadní představitelkou je právě Aretha Franklin. A modifikovaný moderní soul stál nepochybně u kolébky těch nejlepších písniček Eurythmics.

Aretha Franklin Sings the Great Diva Classics

Aretha Franklin (obal alba)

Tím, co majitele nového alba prostě musí zaujmout na první pohled, byť to s hudbou úplně nesouvisí, je zpěvaččina fotografie na obalu. Samozřejmě, že fotoshop dělá divy, ale i tak: srovnáme-li současnou vizáž Arethy Franklin s jejími pár let starými fotografiemi, musíme uznat, že na svých dvaasedmdesát let nevypadá a že tvrzení o tom, že skutečně překonala vážnou chorobu, s níž se potýkala na začátku tohoto desetiletí, platí bezezbytku.

Aretha Franklin Sings The Great Diva Classics

85 %

Aretha Franklin

Podstatná je však hudba. Už samotná koncepce desky je mimořádně zajímavá. Zatímco se při různých příležitostech současné zpěvačky předhánějí v poctách této své předchůdkyni, tentokrát ona smekla klobouk před nimi, tedy před jejich písničkami, a to jistě bez mentorských důvodů typu „A teď vám, holky, ukážu, jak se to má zpívat“.

Kromě hitů ze zpěvníku víceméně generačních soulových souputnic, jako byly Etta James, jejíž největší hit At Last album otevírá, Gladys Knight nebo The Supremes, vedle písně představitelky klasického jazzového vokálu Dinah Washington, významné představitelky disko zpěvu 70. let Glorie Gaynor či popové divy Barbry Streisand totiž album obsahuje i písně slavné díky mnohem mladším zpěvačkám.

Aretha Franklin

Skutečně našlápnutá verze Rolling In The Deep, hitu Adele, jež by za milovanou Arethu zcela nepochybně dýchala, navíc v produkci slavného Babyface, je ozdobou alba. Zpěvačka ukazuje, že přestože samozřejmě je na jejím hlase věk trochu znát, stále umí skákat i do emotivních stratosférických výšek, aniž by se musel posluchač stále ujišťovat ve své tolerantnosti.

Do tempově volného šlágru Alicie Keys No One dodala Aretha Franklin hybný reggae spodek, aniž písnička její interpretací ztratila cokoli ze své naléhavosti. A rozkošnou tečkou za albem je Princeova Nothing Compares 2U, kterou proslavila Sinéad O’Connor. Dostala svižný swingový půdorys, v němž nechybí ani scatovaná pasáž, a přes kurióznost úpravy si uchovala svou výjimečnost. Taková pojetí popových standardů mají skutečně smysl.

K ruce měla Aretha Franklin producenty z oblasti moderního R&B, hip hopu i elektronické scény. Každý z nich však především respektoval její přirozenost, jež je už více než půl století prakticky neměnná. A s vlivem na desítky následovnic. Včetně těch, kterým ze svého obláčku legendy teď Aretha láskyplně zamávala.

Annie Lennox: Nostalgia

Annie Lennox (obal alba)

Zatímco Aretha Franklin svým způsobem šla po jistotě, neboť její osobnost je prostě nezpochybnitelná, celý koncept alba je už od základu milý a výsledek je pak vlastně jen očekávaně „velmi uspokojivý“, Annie Lennox vlastně šlápla na hodně tenký led.

Ovšem umí po něm bez kompromisů šlapat mimořádně dovedně. Dokonce tak, že se ocitla v čele amerického jazzového(!) žebříčku, přestože jazz v pravém slova smyslu na jejím albu nezní, jen klasické písničky z tzv. „velkého amerického zpěvníku“, obecně označované za jazzové standardy.

Nostalgia

90 %

Annie Lennox

Skutečně málokdy, i v dnešní standardům výrazně přející době, se na jednom albu sejde tolik z těch vůbec nejslavnějších a nejčastěji přezpívávaných. Písničky jako Georgia on My Mind, I Put a Spell on You, Summertime, I Cover The Waterfront, Strange Fruit, September in the Rain, The Nearness of You nebo Mood Indigo jsou tučně vepsány do nejzákladnější abecedy americké, a tudíž i světové populární hudby. A zná je každý, kdo se o hudbu zajímá o trochu víc, než že si ji pouští z rádia k večeři.

Annie Lennox, respektive její producenti Mike Stevens a Don Was, nepřišli se žádnými zásadními ani kuriózními úpravami, na toto rodinné stříbro by určitě ani tak seriózní zpěvačka se skandálním záměrem nesáhla. Pouze je „pokřtila“ svou interpretací, svým vrcholně empatickým projevem a neopakovatelným hlasem.

Annie Lennox

Skoro každá z těch písní má stovky neznámých a desítky slavných verzí – a Annie Lennox, budiž řečeno s plným vědomím absolutnosti tohoto soudu, se může každému ze svých předchůdců, každé ze svých předchůdkyň směle podívat do očí. Její přístup není, jak už bylo řečeno, jazzový.

Annie Lennox není improvizátorka ani hlasová kouzelnice, jež by fráze pentlila výlety „za hranice všedních dnů“. Respektuje často nejednoduché melodie v popovém duchu, za doprovodu skromných přiznávek piana, malé kapely nebo smyčců. Ale dělá to s takovou skrytou, a přesto citelnou vášní, s takovým pochopením, až srdce usedá.