Pokud si někdo zaslouží přídomek „živá legenda“, pak Anne-Sophie Mutter rozhodně. Od doby, kdy ji do velkého hudebního světa uvedl dirigent Herbert von Karajan, odehrála a nahrála v podstatě celý houslový repertoár plus řadu novinek soudobých autorů. Zaštítila i nadaci pomáhající v uměleckém startu mladým umělcům. Jedním z nich je španělský violoncellista Pablo Ferrández, který se v abonentním programu spolu s houslistkou představil v Dvojkoncertu pro housle a cello od Johannesa Brahmse. Řídil Manfred Honeck, jenž se k České filharmonii vrátil vlastně jen pár dní po Novoročním koncertě.
Poslední Brahmsova orchestrální kompozice byla něčím jako gestem usmíření k tehdy slavnému houslistovi a Brahmsovu příteli Josephu Joachimovi, v jehož manželské krizi se skladatel postavil na stranu ženy… Snad i proto jsou party houslí a cella koncipovány jako dialog, možná přímo muže a ženy, jenž projde různými podobami. V podání Mutter a Ferrándeze to byl každopádně hudební soulad, brilance ve spojení s ušlechtilostí. U Mutter se to očekávalo, Ferrández byl se svým krásným jemným tónem a legatem příjemným překvapením. Orchestr diskusi občas „pozoroval“, jindy se do ní „zapojoval“ a i v tomto ohledu bylo znát vzájemné porozumění.
Hlavní bod programu byl obložen dvěma orchestrálními úpravami, žel ne příliš povedenými: Larghetto od skotského skladatele Jamese MacMillana, který pro orchestr přepsal jinou svou kompozici, Misere pro osmihlasý sbor bez doprovodu orchestru na žalmové texty, poprvé zaznělo před několika lety v Pittsburghu, jehož orchestru šéfuje právě Honeck.
Je to velebná skladba, v níž přijdou ke „zpěvu“ jednotlivé nástrojové skupiny, dechové nástroje zněly i z balkónu. Když si ale člověk na internetu vyhledá a poslechne originál, tak ho napadne, že zatímco verze se sborem má svou hloubku a v chrámovém prostředí se může dobře vyjímat, tak ta orchestrální působí spíš jako sladkobolný soundtrack k nějakému sentimentálnímu filmu než jako svébytná symfonická kompozice.
Snad ještě větší rozpaky vyvolala Symfonická rapsodie z opery Richarda Strausse Elektra, kterou vytvořili dirigent Honeck a skladatel Tomáš Ille. Je otázka, proč vlastně vznikla. Symfonických kusů pro orchestr přece napsal Strauss dost. Opeře dodávají emoce lidské hlasy a ty žádný nástroj nenahradí. Ve výsledku to není Strauss, ale ani skutečně nová, odvážná soudobá kompozice, jež by ospravedlnila svůj vznik originálním a odvážným uchopením klasika. Cožpak se k Brahmsovu Dvojkoncertu, potažmo v takovém špičkovém obsazení, nedal vymyslet vhodnější dramaturgický „obal“?
Shakespeare - věčná inspirace
Zatímco páteční koncert sledovala zaplněná Dvořákova síň Rudolfina, ten nedělní byl tamtéž navštíven hůře. Přitom jen covid za to určitě nemohl: recitál kanadského basbarytonisty Geralda Finleyho a jeho klavírního spolupracovníka Julia Drakea byl v programu, respektive v nabídce Českého spolku pro komorní hudbu, jakoby zastrčený a vlastně neměl žádnou propagaci. Přitom šlo o večer, jenž by už od pohledu byl ozdobou každého špičkového festivalu.
Finleyho si zdejší publikum může pamatovat třeba jako Dona Giovanniho ze Stavovského divadla nebo z kinopřenosů z newyorské Metropolitní opery – památná byla jeho kreace Roberta Oppenheimera v opeře Doktor Atomic od Johna Adamse. Objevil se i na Pražském jaru, sólový recitál však u nás ještě neměl.
Velkolepě sestavený program zahájil výběrem z písní Franze Schuberta. A hned bylo jasné, že jednašedesátiletý, mladistvě vyhlížející pěvec je ve formě, kterou mu můžou závidět mnohem mladší kolegové. Třebaže má za sebou víc než třicetiletou kariéru a od Mozarta se dostal až k náročným rolím Richarda Wagnera, jeho hlas je sytý, pevný, téměř bez vibrata, s perfektním legatem. Fráze tvaruje s lehkostí a ohebností a v širokém dynamickém rozpětí.
V druhé sadě, výběru z písní Hugo Wolfa, byla strhující zvláště balada Ohnivý jezdec. Finleyho vokálně-rétorické schopnosti vynikly též v cyklu soudobého skladatele Marka Anthonyho Turnage Without Ceremony (Bez obřadu), komponovaného na básně Thomase Hardyho, který je psal pod dojmem smrti své manželky.
Druhá část koncertu byla věnována Shakespearovi - Finley vybral různá zhudebnění veršů z jeho her. Od dramatikova současníka Thomase Morleyho ke klasikům hudby 20. století, jakými byli Erich Wolfgang Korngold, Michael Tippett, Madeleine Dring, Einojuhani Rautavaara a Cole Porter, jehož písní z muzikálu Kiss me, Kate program vyvrcholil. Tedy pokaždé jiný rukopis, jiný styl, ale vše bylo zazpíváno s výjimečným vkusem, elegancí a citem.
A pak tu byl skvělý Julius Drake, který v podstatě odehrál vlastní sólový recitál, ovšem dokonale sladěný s pěvcem. V přídavcích Finley potěšil písní Ej lásko, lásko, zazpívanou krásnou češtinou. Koncert jasně aspiruje na jednu z událostí sezony.
