RECENZE: Nětrebko vedla hvězdné kvarteto. Show ale ukradl basista

Hned čtyři operní veličiny, známé i z kinopřenosů z Metropolitní opery, se sešly na pátečním galakoncertě v Obecním domě. V jejich čele byla Anna Nětrebko, která se do Prahy vrátila po třech letech. Mezitím se ale objevila třeba v projekci Verdiho Macbetha.

Anna Nětrebko na koncertě v Obecním domě | foto: fotomaly.cz/Jan Malý

Lady Macbeth byla jistě pozoruhodná kreace, ale kdoví, jak se zabijácký part líbil zpěvaččiným hlasivkám… Hned při prvních tónech „nilské árie“ z Verdiho Aidy se totiž Nětrebko polekala. Ztěžklý soprán, který jakoby majitelku nechtěl poslouchat, se nedokázal lehce vzepnout tak, aby člověk uvěřil, že Aida na břehu Nilu smutně a tiše medituje nad ztrátou vlasti.

Kvarteto velkých hlasů

Anna Nětrebko, Jekatěrina Gubanovová, Aleksandrs Antonenko, Ildar Abdrazakov

Český národní symfonický orchestr, dirigent Marco Armiliato

Prague Proms, 10.července 2015

Hodnocení­: 70 %

Nětrebko musela hnát svůj hlas plnou silou, takže se jí v závěru ani nepodařilo vyzpívat vysoké C tak, aby v souladu s Verdim znělo skutečně „dolce“. Také árii z Pucciniho Madame Butterfly zpívala tak, jakoby hlas tížilo závaží. Mnohem lépe a přirozeněji dopadla árie z Cileovy Adriany Lecouvreur. Snad se další kariéra Nětrebko nebude odvíjet podle černého scénáře, kdy pěvci zlákaní efektními, leč nevhodnými rolemi zpívají s čím dál větším násilím čím dál těžší úlohy.

Lotyšský tenorista Aleksandrs Antonenko, který zpíval mimo jiné árii Verdiho Otella a Cania z Leoncavallových Komediantů, je se svým robustním hlasem a přirozeně vítaný na všech významných scénách. I když ve světové konkurenci není vlastně nijak zvlášť charizmatický a jeho přednes je spíše jednotvárně silácký.

Příjemná barva a šarm vyzařuje ze zpěvu mezzosopranistky Jekatěriny Gubanovové. Vynikla nejvíce jako kněžna Eboli z Verdiho Dona Carlose, která baví dvorní dámy milostnou písní. O něco méně jí seděla dramatická scéna Amneris a Radama z Aidy.

Basista Ildar Abdrazakov

Ovšem zpěv, do něhož se člověk zaposlouchal s největší chutí, vycházel z hrdla ruského basisty Ildara Abdrazakova. Hlas má pod kontrolou a árie z Verdiho oper Ernani a Attila podal zpěvně a pružně, bez křeče, a právě proto do nich mohl vložit i dramatický obsah. Poté si ještě pohrál s árií z Rossiniho Lazebníka sevillského, v níž Basilio vykládá, jak účinkuje pomluva. Tak trochu ukradl show pro sebe…

Návrat na českou zem

Celé kvarteto nakonec ještě zazpívalo píseň Non ti scordar di me a poté se každý vrátil s vlastním přídavkem – Nětrebko si připravila Kálmánovu Čardášovou princeznu, Abdrazakov Mefista z Gounodova Fausta a Markétky, Gubanovová Bizetovu Carmen a Antonenko Gabriela Adorna z Verdiho Simona Boccanegry.

Doprovázel Český národní symfonický orchestr, dost hlasitě a tvrdě, takže zpěváky občas i překrýval. To během minimálního času jistě nespraví ani renomovaný dirigent Marco Armiliato. Jenže v uších stále zní předehra k Verdiho Síle osudu v neuvěřitelně vylehčeném podání Orchestra dell‘Academia Nazionale di Santa Cecilia na letošním Pražském jaru. Tehdy se posluchač doslova vznášel se zvukem orchestru. Inu nezbývá, než se zase vrátit na pevnou českou zem.