Noida si vážím, je to normální kluk, říká zahraniční zpěvák kapely Dymytry

Metalová kapela Dymytry zažívá úspěšné období. Dobývá velké haly, akce pod širým nebem a expanduje za hranice republiky, kde si postupně buduje širokou fanouškovskou základnu. Vedle nového frontmana Václava Noida Bárty lahodí především zahraniční posluchačům hlas rodáka z německého Mannheimu Alena Ljubiće. Ten se o působení v české kapele rozpovídal v rozhovoru pro iDNES.cz.

Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti s hudbou?
O metal jsem se zajímal už od dětství. Měl jsem hodně starších kamarádů, kteří mi ukázali slavné kapely jako Pantera, Slayer, Metallica... V té době už jsem věděl, že tímhle proudem se chci v budoucnu vydat.

Když mi bylo asi 17, tak jsme s kamarády založili kapelu, kde jsem hrál na kytaru a taky zpíval, protože do toho se nikdo moc nehrnul. Zjistili jsem, že to docela funguje a tak mi vokály zůstaly. Později jsem působil v kapele Gloomball, se kterou jsme vydali dvě alba.

Narodil jste se v německém Hannheimu chorvatským rodičům, jak jste se ale ocitl v české kapele?
Oslovil mě pro zahraniční spolupráci můj kamarád a producent Kristian Kohlmannslehner, který produkoval Dymytry jejich album Revolter. Spolupracoval jsem s ním v mé předchozí kapele. Když původní zpěvák Protheus nechtěl podnikat věci okolo zahraniční tvorby, hledal Kristian někoho, kdo dokáže zpívat anglicky a pomohl by vytvořit druhou verzi Dymytry pro zahraniční pódia. Zkusil proto oslovit mě.

Kapela Dymytry má nového zpěváka, chce prorazit v zahraničí

V první chvíli jsem moc nevěděl, co od „bláznivé“ české kapely s maskami čekat. Pár písniček jsem si zprvu naposlouchal a zkusil jsem si je nahrát u sebe doma ve studiu. Zjistil jsem, že k nim můj hlas sedí a přesně takovou hudbu bych chtěl dělat. Celá ta spolupráce je pro mě jako stvořená. Po dvou týdnech jsme se s kapelou potkali a začali pracovat na anglické verzi Revoltera.

Jak jste si sedl s novou kapelou?
O klucích jsem věděl, že jsou v Česku za velké hvězdy a trošku si myslel, že by mohli být arogantní. Vůbec to tak ale nebylo. Je to parta velmi pokorných lidí s velkým srdcem, oddaných hudbě. Mají jasnou vizi a jdou si svou vlastní cestou. Pracujeme sehraně jako tým a to nejen, co se hudby týče. Nahráváme, točíme videoklipy, podílíme se na realizacích koncertů a tvorbě na sociálních sítích. Je pro nás hodně důležité být v kontaktu s fanoušky.

Čím tedy začala tato mezinárodní spolupráce?
Načasování pro začátek nebylo moc šťastné. Když jsem v roce 2020 naskočil, byla zrovna pandemie covidu. Takže jsme měli spoustu času tvořit písničky, nahrávat a hledat způsoby, jak podniknout zahraniční tour. To pro nás bylo moc důležité, hrát živě a být vidět. Jen vydat album a přidat pár klipů na YouTube je dnes strašně málo. Ta konkurence na hudební scéně je obrovská.

Skupinu Dymytry opustil zpěvák Protheus, zůstane na sólové dráze

V roce 2021 jsme odjeli pár koncertů po Německu se švédskou dívčí kapelou Thundermother. Za tu dobu jsme se spolu naučili fungovat jako hudebníci i jako lidé. Na podzim 2022 jsme zase odjeli tour po Evropě s Lordi (finská metalová kapela, vítězové Eurovize z roku 2006). V obou případech to byly spíš koncerty v menších klubech.

Když jsme pak v 2023 jezdili šňůru po Německu, Švýcarsku a Rakousku se skupinou Hämatom, tak to už byly docela velké prostory. Byla to pro nás obrovská příležitost a snažili jsme se být dost vidět.

Jak přijímají posluchači kapelu v zahraničí? Konkrétně v Německu, kde vystupujete častěji?
V Německu máme skvělé fanoušky. Někteří na naše koncerty jezdí stovky kilometrů přes celou zemi, aby nás slyšeli. Pár už jich poznám v davu, odjezdí s námi klidně i deset koncertů za rok. Jednou, když jsme hráli na severu Německa, přišel za mnou člověk, který na koncert přijel až z Paříže. Je to úžasná a poměrně početná fanouškovská základna.

Lidé si nás pamatují, už když jsme jezdili s Lordi. Jezdí za námi a vrací se. Když je to možné, jdeme pak po koncertě ke stánku s naším merchem, kde se s fanoušky fotíme, podepisujeme a povídáme si. Kontakt s nimi je pro nás moc důležitý a jsme za ně vděční.

Mám rád velkolepost a patos, cpu to i do popin, svěřuje se Václav Noid Bárta

Když vystoupíme v zahraničí na nějakém místním festivalu, spoustu lidí je po našem příchodu na pódium zmatených a říkají si: „Ou, další Slipknot...“ a pořád se nás snaží kvůli těm maskám porovnávat. To samé když slyší pár tónů, tak nás přirovnávají k Metallice. Styl máme ale každý jiný. Nikoho nekopírujeme, jsme sami sebou jen s maskami.

Měl jste možnost vystoupit i před českým publikem. Co říkáte na tzv. Dymytry rodinu?
Metaloví fandové jsou všude po světě dost podobní a v Česku je skvělé publikum. Bylo mi velkou ctí vystoupit na koncertu v pražské O2 areně u příležitosti dvaceti let existence kapely a bylo to skvělé. Zazpíval jsem s klukama pár písniček před 16 tisíci lidmi a velmi vřele mě přijali.

Na tom koncertě jste vystoupil s minulým i současným frontmanem kapely. Jaký s nimi máte vztah?
S bývalým zpěvákem jsme nikdy žádný problém neměli a vzájemně se respektovali. Moc času jsme spolu nestrávili. Všehovšudy jsme se viděli tak třikrát. Na tom koncertě v O2 areně jsme si trošku popovídali a poděkoval jsem mu za možnost být součástí kapely. Přeji mu jen to nejlepší v jeho další kariéře i životě.

S Václavem jsme se viděli vícekrát, dokonce jsme spolu i vystupovali na koncertech, kde jsem byl jako host. Pro Dymytry je perfektní zpěvák, skvěle ke klukům pasuje. Dělá výbornou show a je nesmírně pokorný. Vážím si ho za to, že přestože došel tak daleko a je velmi populární, tak je pořád normální kluk. Není mezi námi žádné soupeření.

Kritizují ho, že zabíjí drůbež. Je to pokrytectví, říká Noid Bárta

Když vy působíte v Německu a kapela v Česku, jak vlastně zkoušíte?
My dohromady nezkoušíme. Někdy, když jsme na koncertech headlineři, nahrávali jsme nové písničky a připravovali věci kolem show, tak jsme se sešli a trénovali. Pravidelně se ale nescházíme. Já si zpívám doma a tak cvičí i zbytek kluků. Někteří opravdu usilovně, jako třeba náš bubeník Miloš. Mám pocit, že ten bubnuje 24/7 (směje se). Všichni v kapele jsou velcí profíci a hraní je pro ně už v podstatě rutina.

Čemu se věnujete, když sundáte masku a s kapelou nevystupujete?
Páni, já dělám spoustu věcí, pořád se snažím něčím zaměstnávat. Hodně hudebníků v Německu má ještě další práci, aby přežili. Je tu velká konkurence a jen hudba by je neuživila.

Když nezpívám s kapelou, tak fotím a natáčím videa pro jedno divadlo v Mannheimu. Fotím také rád svatby. Mám rád tu atmosféru, kdy jsou lidé zprvu nervózní, ale nakonec jsou všichni veselí a šťastní. Je hezké být součástí dne, kdy si dva zamilovaní řeknou ano na celý život.

S kolegy z kapely trávíte při tour hodně společného času. Co tak běžně děláte před a po koncertě?
Když jedeme na show, tak nejvíce času strávíme v dodávce, často i více než 4-5 stovek kilometrů denně. Nemáme tourbus, takže z klubu do klubu v dodávce a nocujeme po hotelích. Většinou se na ubytování dostaneme po koncertě dost pozdě, takže si dáme pivko a jdeme si alespoň na pár hodin odpočinout.

Když dorazíme před koncertem do klubu, tak máme zvukovou zkoušku, připravujeme se na show, probíráme další kroky ohledně budoucích akcí a tvoříme obsah na sociální sítě. Když jsme na tour, tak je pořád co dělat a není moc čas odpočívat.

Pokud máme den volna, rád si někam vyjdu na pár pivek. Je ale důležité být zodpovědný a pamatovat na zdraví a odpočinek. Zvlášť když jste hlavní vystupující a na pódiu strávíme klidně i kolem dvou hodin, kdy zpíváte, křičíte, děláte show pro lidi. Člověka to dost vyčerpá.