Dirigent Jan Kučera, Adam Plachetka a členové orchestru Belle Epoque

Dirigent Jan Kučera, Adam Plachetka a členové orchestru Belle Epoque | foto: Tomáš Krist, MAFRA

RECENZE: Adam Plachetka se snažil stavět mosty. Moderátor je zase bořil

  • 22
Operní pěvec Adam Plachetka může začít říkat, že zaplnil O2 Arenu. Nápad udělat z něj hvězdu koncertu jejímu vedení vyšel. Jenže obchodní úspěch nešel ruku v ruce s koncepcí.

V O2 areně vystupovali z „klasiků“ třeba José Carreras nebo Andrea Bocelli, Pražské jaro tu kdysi uvedlo Osmou symfonii Gustava Mahlera. Zvláštní, vyhroceně komerční prostředí tohoto místa dává o sobě nelichotivě vědět už frontami na bezpečnostní prohlídky, při nichž si skoro jako na letišti nelze vzít ani malou plastovou lahvičku vlastní vody. A člověk se ptá, oč větší je riziko, že si návštěvník koncertu klasické hudby přinese bednu alkoholu či dokonce výbušninu do O2 areny než třeba do Rudolfina či Obecního domu? Nebo je to jen způsob, jak donutit návštěvníky, aby si kupovali předražené nápoje uvnitř?

Bez mantinelů

Adam Plachetka a hosté O2 arena, 16. ledna 2020
Hodnocení­: 50%

Budiž, organizátor má právo stanovit si vlastní pravidla. Ale když už se pořadatel, neboli Bestsport a.s., pustí do koncertu jednoho z našich nejznámějších operních pěvců, mohl by vědět, že je slušností postarat se například o - třeba jen skromný - tištěný program. Zvlášť jde-li o projekt, jenž má dle Plachetkových slov „stavět mosty“ mezi žánry i mezi klasikou a publikem, jež na ni nechodí, ale míří do O2 areny třeba na rockové show. I tací přišli - nejen příznivci Plachetky z řad operních fanoušků. A každý nemusí poznat, že Plachetka zrovna zpívá árii Leporella z Mozartova Dona Giovanniho, a o čem vlastně zpívá.

K nutnému zlu tohoto typu koncertů patří i ozvučení, bez nějž to přirozeně nejde, ale stejně se nechce věřit, že by nemohlo být citlivější. Aspoň v pravém bočním ochozu nad pódiem zněly hlasy tvrdě, deformovaně, s orchestrem nevyváženě, navíc odkudsi zleva zezadu doléhala ozvěna každého slova a každého tónu.

Dá se namítnout, že při takovýchto megakoncertech je důležitější celková atmosféra. Ilustrativní videoprojekce a pohybové kreace tanečníků mohly „klasikům“ připadat nadbytečné, pro „rockerské“ publikum zase nejspíš byly příliš zdrženlivé. Hrál Epoque Orchestra s dirigentem Janem Kučerou, Plachetka pozval sopranistku (a manželku) Kateřinu Kněžíkovou, mezzosopranistku Dagmar Peckovou, kteří interpretovali árie, mimo jiné z Bizetovy Carmen nebo z Lehárovy Giuditty, a dále zástupce jiných žánrů, jimiž byli swingový zpěvák Jan Smigmator, vokální skupina Skety, Tomáš Klus a Ondřej Gregor Brzobohatý. Na operního příznivce nejvtipněji zapůsobila klasicko-swingová verze slavné písně Granada, a vůbec šarmantní projev jazzmanů, naproti tomu pokus o společnou píseň Plachetky s Brzobohatým skončil tak, jak končí podobné projekty (pokud to není zrovna Freddie Mercury s Montserrat Caballé): operní pěvec bude prostě vždy nasazovat tóny operně a výsledek bude na obou stranách nucený a strojený. Nepřekvapilo, že nejlepší byl Plachetka v operních číslech.

Přemostit se jistě dá leccos. Od toho je také osobnost moderátora. Ne každý má sice inteligenci, rozhled a noblesu Marka Ebena, ale i tak byl největším omylem projektu Leoš Mareš, který se ve světě klasiky zjevně vůbec neorientuje, a tak blábolil zbytečné věty, použitelné v kterékoli tuctové estrádě komerční televize. Hlavně nepřestat mlít a mlít a klást Plachetkovi rádobyvtipné otázky typu, jestli doma chodí taky formálně oblečen. Na pódiu byl úplně zbytečný. Kdyby si Plachetka celou akci moderoval sám, bylo by to možná mírně neohrabané, ale ve výsledku rozhodně upřímnější a milejší.

Ostatně pěvec to pořadateli může pro příště navrhnout - dokázal přece, že mu umí vydělat peníze. A o ty přece jde. Samozřejmě až v první řadě, po stavění mostů, že ano.