Desetidílný seriál, pro který spolu s autorem předlohy zpracoval "vodáckou bibli 80. let" scenárista Miroslav Adamec, natáčí ostravská televize. Podle představitelky jedné z hlavních rolí Terezy Kostkové jde o jiný úhel pohledu, než jaký přinášejí populární Rafťáci.
"Těším se, protože jsem vlastně ve svém dětství - v oblečení i se všemi předměty," libuje si Kostková. Natáčení jí ale přináší i značné nástrahy: "Bojím se klíšťat, nesnáším stany a vysokou trávu a předtím jsem vodu nikdy nejela."
Sport však Kostkové nedělá potíže a má ráda přírodu. Proto se možná po natáčení vypraví na vodu dobrovolně. Domlouvali se prý i s ostatními herci, kteří na tom zpočátku byli podobně, ale Lužnice je okouzlila.
Od konce května, kdy se začalo na jihu Čech točit, překonával štáb i herci velmi chladné počasí. Poslední dny se oteplilo, ovšem pro změnu zaútočili komáři, jimiž je tato řeka pověstná. "Filmař si nevybírá," lakonicky poznamenal režisér Nikolaev.
Ten má s vodáctvím mnohé osobní zkušenosti. Kdysi závodil jako veslař a roku 1973 dokonce vyhrál s družstvem mistrovství republiky. "Teď už jsem jen vodák liknavý, jedu tak dva tři dny do roka se synkem," svěřil se.
Goldflamův vodáčký křest ohněm
Roli pana Melounka přepsal scenárista Adamec přímo na tělo Arnoštu Golflamovi. Melounek je jakýmsi "vodáckým Pánembohem" a spojovatelem jednotlivých dílů.
Ani Arnošt Goldflam však žádné vodácké zkušenosti nemá a do kánoe během filmování vlezl poprvé v životě. "Nečekal jsem, že mě hned vrhnou do nejprudšího ohně. Musel jsem se z houštin vynořovat z mlhy, couvat, otočit se. Byl to křest ohněm, naštěstí jsem se nepřevrhl, takže jsem i získal jakousi odvahu."
Při dobrovolném sjetí Lužnice po skončení natáčení se však Goldflam ke svým mladším kolegům zřejmě nepřipojí: "Kdybych byl mladým dobrodruhem, tak bych to možná někdy zkusil," řekl herec.
I Lužnice má své kouzlo
Samotný Zdeněk Šmíd, který kromě "vodácké bible" napsal v osmdesátých letech i neméně populární "turistickou bibli" Proč bychom se nepotili a další prózy, se na seriál těší, avšak cítí i jisté obavy, protože každé filmové zpracování knihy je kompromisem.
Vodáctví je podle Šmída už uzavřenou kapitolou. "Dřív to byla i věc kultu, party, cti, dnes už spousta lidí jezdí na vodu i z trochu jiných důvodů," připomněl spisovatel.
Lužnice je podle něj trochu opomíjenou řekou, ale má své kouzlo. Možná právě proto, že není tak zaplněná turisty jako třeba Vltava. "Natáčení ve mně probouzí nostalgii, když tady vidím spoustu lidí, kteří jsou podobného zaměření - nebo je aspoň v tom televizním seriálu tak pěkně pojali."
