Je to stejné jako v jiných zpovědích Baarové – a stejně dojemné, když s cigaretou v třesoucí se ruce notuje píseň, již pak v plném lesku zopakují archivní záběry. Baarová je důkazem, že stáří osvobozuje od korektnosti, se zdrcující otevřeností tvrdí: „Já nebyla jen krásná, já měla i talent, kdežto má sestra byla hezká, ale nefotogenická, tragický typ, uzlíček nervů.“ Její projev spojuje krásnou prvorepublikovou češtinu včetně „mamičky“, která ji hlídala, s nostalgií a steskem po idylické noblese dob, kdy se celebrity potkávaly na barrandovských terasách.
Ovšem hlavní prostor dostává klíčová kapitola, které říká „moje neštěstí, i když jsem si tehdy myslela, že štěstí“. Točila první německý film, romanci Barkarola, kde na benátských gondolách potkala herce Gustava Fröhlicha: „Pili jsme šampaňské a byla z toho velká láska.“
Přítele místo soudce
Jenže na natáčení se přišli podívat i Adolf Hitler a Joseph Goebbels. „Já stála v pozadí, mě to nevzrušilo, nějaký předseda vlády či co, všichni ho chválili. Hitler zůstal jako z kamene, když mě uviděl, a pozval mě k sobě na čaj. Na nočním stolku měl mou fotografii, pak mě pozval znovu, ale Fröhlich mi řekl – Nikam!“
Jakkoli fakta člověk dávno zná, jejich autentická interpretace vždycky znovu ohromuje. Včetně výroku o Goebbelsovi: „Šíleně se do mě zamiloval, šíleně! Ale mohlo to být ještě horší, mohl to být Hitler.“
Poněkud ve stínu vztahu, jejž popisuje do podrobností až ke Goebbelsově narůstající panovačnosti, zůstávají jiné milníky hereččina života, ať už na ně při rozhovoru prostě nebyl čas, nebo k nim chyběly obrazové materiály. Nicméně právě zdánlivě podružné detaily čistě osobní povahy poskytují filmu jedinečnost: od líčení, jak Baarová pašovala peníze z Německa či jak po válce dostala dopis se šibenicí, přes psí konzervu ve vězení až po rybu, kterou připálila o Vánocích.
Náladu 50. let přesně vystihuje dobový týdeník jásající nad krémem na boty, který se vyrábí ze starých „buržoazních“ filmů. A náladu hereččiny zpovědi z 90. let zase hořká rezignovaná samota salcburského bytu, kde roku 2000 ve věku osmdesáti šesti let zemřela. Jak v dokumentu Zkáza krásou zazní, penzistka Lída Baarová potřebovala spíše přítele než soudce.
