Jana Brejchová za svou poslední roli ve filmu Kráska v nesnázích získala Českého lva, druhého pak za mimořádný přínos české kinematografii. Za svůj život stihla více než stovku rolí a čtyři manželství: s režisérem Milošem Formanem žila čtyři roky, s německým hercem Ulrichem Theinem dva roky, s Vlastimilem Brodským přivedla na svět dceru Terezu Brodskou, rovněž herečku, a po partnerském vztahu s Jaromírem Hanzlíkem následoval sňatek s Jiřím Zahajským.
Hlavně se však stala symbolem ženské krásy nejen v domácím měřítku. Poprvé stála před kamerou už jako třináctiletá ve filmu Olověný chléb. Po škole se živila jako písařka, ale přišly další nabídky, Formanova Štěňata, Weissova Vlčí jáma či Jasného Touha.
 |
Spolu s nimi se mladé herečce otevřely slávobrány světových festivalů. Forman později vzpomínal na paradoxní situace, kdy doma takřka živořili, kdežto v zahraničí Brejchovou považovali za skvěle placenou hvězdu.
Měla to štěstí, a vždy je vděčně pojmenovávala, že její dráhu provázela režisérská elita doby, včetně Jiřího Krejčíka, s nímž natočila třeba Morálku paní Dulské nebo Vyšší princip, a Karla Zemana, který ji přizval do Barona Prášila.
Přišly i zahraniční šance, třeba v německé romanci Zámek Gripsholm, po níž jí společnost Bavaria nabídla smlouvu na sedm let. „Jenomže jsem si přečetla dva scénáře a byla to červená knihovna, zatímco já dosud pracovala na filmech, které měly smysl,“ vyprávěla, proč zůstala doma.
Legrace ve stínu smrti. Komedie Hodíme se k sobě, miláčku...? slaví 50 let |
Ostatně tehdy, v 60. letech, se díky české nové vlně zdál filmový Olymp na dosah a „česká Bardotka“, jak se Brejchové přezdívalo, točila jako o závod. Zazářila třeba ve filmech Kdyby tisíc klarinetů, Každý den odvahu, Návrat ztraceného syna, Noc nevěsty či Farářův konec.
Neztratila se ani s nástupem normalizace, kdy královsky ovládla muzikál Noc na Karlštejně, byť žánrově se její filmografie posunula více ke vztahovým komediím jako Hodíme se k sobě, miláčku? nebo k pohádkovým postavám. Přišly však i zásadnější úlohy, třeba v Zániku samoty Berhof.
Tatínek nerad řešil konflikty osobně, výtky nám psal do dopisů, vypráví Brodská |
Polistopadová éra vynesla Brejchové vedle převážně televizních projektů i role ve filmech Hrad z písku, Má je pomsta či Návrat ztraceného ráje, do nového tisíciletí vstoupila snímkem Počet mého mladšího bratra a souběžně s Kráskou v nesnázích si zahrála ještě v pohádce O malíři Adamovi, jež Zahajskému, s nímž jezdila po divadelních štacích, přinesla poslední roli.
Po mužově smrti v roce 2007 se stáhla do ústraní i Brejchová. Parkinsonova nemoc, kterou dlouho skrývala, navíc nabírala na síle, nicméně sama herečka už po velkém návratu netoužila. Tvrdila, že je dávno za zenitem, že to ví, smířila se s tím a netrápí ji to.
Ale kdo ví, co cítila a prožívala doopravdy. Ač svým půvabem a noblesou působila, jako by se pro červený koberec narodila, přiznávala, že do svých rolí se paradoxně schovávala před celoživotní plachostí a ostychem. Asi nejlépe o ní vypovídá dceřina kniha Moje máma Jana Brejchová.
