„Na Pepíka Abrháma vzpomínám především jako na člověka a pak teprve jako na herce. O jeho hereckých kvalitách se bavit nemusíme, ty byly naprosto zřejmé, ale pro mě bylo podstatné, že to byl úžasný, vtipný člověk,“ upozornil režisér Hynek Bočan.
„Natočil jsem s ním Svatební cestu do Jiljí a pak seriály Druhý dech a druhou řadu Nemocnice na kraji města, takže jsem s ním měl možnost strávit opravdu hodně času. Měl nesmírný smysl pro humor, pořád nás bavil nějakými legráckami, slovními hříčkami, hrál na piano. Jak se říká, že každý je nahraditelný, tak Pepík Abrhám je v mých očích nenahraditelný. Jako člověk i jako herec,“ dodal.
 |
Na slavného herce vzpomněl i režisér Jiří Strach: „Kdybych to býval věděl, že pan Abrhám je v Andělovi Páně 2 naposled před filmovou kamerou… Být tím režisérem, který stojí u konce takové hvězdné herecké kariéry vůbec není příjemný pocit. Byl bych raději, kdyby pak natočil ještě dalších deset, dvacet filmů! Ale síly už nebylo a Pánaboha nelze obehrát. A tak má nebe dnes o jednoho svatého Josefa navíc. Nad hlavou už nemá parohy, ale korunu herecké i lidské slávy. A milovanou Popelku opět u sebe,“ uvedl.
Zemřel herec Josef Abrhám. Fanfarón s grácií, svůdný dragoun i lékař |
Spolupráci s Josefem Abrhámem si vyzkoušel i režisér Igor Chaun.
„Jako tehdy začínající filmař jsem sebral všechnu odvahu a obsadil Josefa Abrháma do povídky Sousto z cyklu Velmi uvěřitelné příběhy. Byl v ní vynikající a moc mě potěšilo – a to říkám, aniž se chci nějak chvástat – že mi o mém scénáři řekl, že si v něm nemusel změnit ani slovo a že to je jeden z nejlepších textů, které kdy dostal. Dokonce o tom psal v nějaké vzpomínkové knížce,“ uvedl režisér.
„Když jsme tu roli spolu probírali, procházeli jsme se po Letenských sadech a všiml jsem si, že mu nedělala příliš dobře pozornost, kterou vzbuzoval. Dokonce si chvílemi i zakrýval tvář. Říkal, že na něj pořád někdo volá ‚Pepiku, poď si s náma dát panáka‘, což ho dost obtěžovalo. Nechtěl být na lidi hrubý a odbývat je, zároveň se logicky nemohl dát s každým do řeči,“ vzpomněl dále.
„Tehdy jsem pochopil, jak je sláva dvojsečná a jak on vlastně trpí tou neustálou pozorností. Byl to citlivý člověk, vnímavý, takoví vždycky trpívají víc než ostatní,“ dodal ještě Chaun.
