Před patnácti lety daroval záběry své vysněné Situace vlka Národnímu filmového archivu; v neděli ve věku 85 let Jan Schmidt zemřel.
Ačkoli byl uměleckým solitérem, podle dobové charakteristiky „věčným mužem v pozadí“, nejen ke slavnému pokolení jej vázaly blízké vztahy. Na náchodském gymnáziu byl spolužákem Miloše Formana, který ho posléze přizval k natáčení svého Amadea jako režiséra druhého štábu.
Znal se s Josefem Škvoreckým, který o Schmidtovi psal v knize Všichni ti krásní mladí muži a ženy – pravda, v kapitole s názvem Ti ostatní. K profesi jej přivedl Vratislav Blažek a na FAMU se Schmidt ocitl v proslulém ročníku profesora Otakara Vávry, kam patřili ještě Věra Chytilová, Jiří Menzel či Evald Schorm; ostatně Vávrovi pak asistoval při natáčení Srpnové neděle.
Ale vůbec nejblíže měl tehdy Schmidt k Pavlu Juráčkovi, s nímž přivedl na svět díla Černobílá Sylva, Postava k podpírání a Konec srpna v hotelu Ozon. Když přijely ruské tanky, točil právě Kolonii Lanfieri, pro niž paradoxně vyjednal koprodukci se Sovětským svazem.
V roce 1970 dokončil povídkový Luk královny Dorotky – a přišla normalizace s dalším paradoxem. Neboť právě v úhoru 70. a 80. let natočil Schmidt své dva divácky nejúspěšnější projekty, jednak detektivku Smrt talentovaného ševce s Jiřím Kodetem v roli kapitána Exnera, jednak „českého Vinnetoua“, jak se přezdívalo trilogii z pravěku podle knih Eduarda Štorcha: Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu.
S rokem 1990 přišel jeden z vrcholů režisérovy tvorby, hořká komedie o dětství v 50. letech Vracenky, jenže co by se ještě před rokem zdálo statečným průlomem, v polistopadových dobách prošumělo. Následující pohádku Jak si zasloužit princeznu, v níž režisér svěřil menší roli spolužákovi Menzelovi, provázely spíše rozpaky.
Kanadské ztroskotání
A vytoužený dávný Juráčkův přepis povídky Jacka Londona, „zálesácký“ projekt Situace vlka, do něhož chtěl původně obsadit Maxe von Sydowa a s nímž se roku 1994 stěhoval štáb z Krkonoš a Tater do Kanady a zpět, ztroskotal na produkci; i režisér F. A. Brabec se jej později pokoušel vzkřísit marně. Poslední Schmidtovou prací tak zůstal dobový seriál o kočovných hercích Stříbrná paruka z roku 2001.
Poté už prostor za kamerou opustil a objevoval se spíše před ní, povětšinou v dokumentech věnovaných proslulé filmařské generaci, ke které sám patřil. Scházel se také s přáteli z recesistického uměleckého spolku Paleta vlasti, jenže postupně jej omezily nemoci.
Po Chytilové, Formanovi, Juráčkovi, Juraji Herzovi či Janu Němcovi tak nová vlna 60. let ztratila další osobnost. Poslední rozloučení s Janem Schmidtem bude 3. října v krematoriu v Praze-Strašnicích.
