Přidala i vzpomínku z nedávného setkání se studenty FAMU. „Mluvili jsme o jejich přání natočit film, který by něco změnil. Začali jsme hledat takové případy v literatuře, napadla nás Chaloupka strýčka Toma. A v dokumentu jsme dospěli právě k Maryškovi - nejenže objevil naše krajany v Kazachstánu, ale pomohl jim i k návratu do vlasti. Dokázal, že film se může stát činem i mimo rámec kinematografie.“
Zmiňovaný dokument Zapomenutí krajané točil Maryška v roce 1994 mezi Čechy žijícími v kazachstánské stepi v obci Borodinka. Ale nebyla to zdaleka jeho první cesta na východ. Roku 1989 natočil Zemi pod Araratem - esej o Arménii po zemětřesení; pak dvoudílný snímek Obětovaný národ o Náhorním Karabachu či drsný pohled na Moskvu v nové éře nazvaný Lidé na dně. Dokonce už koncem 80. let natáčel v tehdejším Sovětském svazu, především na Sibiři, například cyklus Jenisej, člověk a řeka. Na Sibiř se pak o deset let později vrátil znovu a věnoval jí čtyřdílný film o minulosti i přítomnosti: Sibiř, peklo, nebo ráj.
Dlouhá léta se však Maryška nemohl své profesi věnovat. Na FAMU přišel v roce 1965, o čtyři roky později byl ze studia vyloučen. „Prohýbal jsem se pod osmdesátikilovou kamerou, když jsme s Vladimírem Smutným pronikli až k nemocničnímu lůžku umírajícího Jana Palacha,“ vzpomínal na své dokumentaristické začátky.
Skoro třicet let poté točil o událostech let 1968 a 1969 dokumentární trilogii Přerušené jaro a s údivem zjišťoval, že snadněji objeví unikátní dobové doklady o okupaci než svědky ochotné mluvit na kameru. „Dostal jsem z úřadů adresy pozůstalých po obětech srpnových událostí, ale často buď ulice toho jména neexistovala, nebo jména souhlasila, ale patřila jiným lidem. Až po dlouhém hledání jsem našel manžela jedné zabité ženy, tehdy matky malého chlapečka, a ten se nebál vypovídat. Přitom právě tahle rodina si léta normalizace odskákala,“ říkal.
Podobně mohl mluvit o sobě. V 70. letech nesměl natáčet, v letech 1980-89 pracoval jako zdravotník záchranné služby. Ale nelitoval, neboť do povinných režimních témat by se mu prý beztak nechtělo. Ztracený čas pak doháněl, seč měl síly. Kromě spolupráce se společností Člověk v tísni, pro niž točil v Bosně či Kosovu, se věnoval důkladnému mapování našich dějin. Za televizní dokument Zač jsme bojovali věnovaný českým legionářům získal Maryškův tým cenu České filmové a televizní akademie za audiovizuální čin roku 1995. Stejné trio - Maryška, Jindřich Frýda a Jiří Reichl - pak stvořilo další čtyřdílný film Svobody se nevzdáme, tentokrát o druhém odboji. „Je těžké najít všechna místa, kde Čechoslováci bojovali, natož stopy, jež zanechali,“ vyprávěl o svém pátrání v Polsku, Francii, Británii, v africké poušti i na Ukrajině.
Logicky následovala Ztráta paměti, dokumentární tetralogie o třetím odboji - politických vězních komunistického režimu, v níž Maryška kladl důraz na tváře, prožitky, city. „Emocemi zasáhneme diváky víc než daty a lejstry,“ věřil a vyvzdoroval i dodatečný pátý díl Pátrání ve ztracené paměti, kterým reagoval na ohlasy diváků - hlavně dotčených komunistů.
Letos, kdy sestava Maryška, Frýda, Reichl (in memoriam) získala cenu Ferdinanda Peroutky, chystal režisér vysněný hraný film o vztazích Čechů a Němců podle knihy Habermannův mlýn a pracoval na čtvrté tetralogii z dějin, Českém holocaustu. „Je to ještě příliš čerstvá rána,“ reagoval včera na Maryškovu smrt šéfproducent dokumentů v České televizi Damián Kaušitz, jenž prý obdivoval režisérův výtvarný dar. „Předpokládám jen, že projekt dokončí Petr Jančárek, s nímž teď Maryška dělal v tandemu.“
Český holocaust chce Česká televize uvést na jaře příštího roku, Maryškovu osobnost připomene 10. prosince v pořadu Na plovárně, kde filmař vyjádřil své krédo: filmem bojovat za spravedlnost.
„Mám ještě jeden plán, střet světa islámu s křesťanským, což je žhavé téma třetího tisíciletí,“ říkával. Ten film už nenatočí.
 Filmový dokumentarista a spoluzakladatel humanitární společnosti Člověk v tísni Milan Maryška zemřel 4. prosince 2002 ve věku 59 let. |
