„Herec pověsí v šatně roli na hřebík, klaun je klaunem pořád. Klaunství je názor, pohled na svět,“ říkal někdejší zakladatel kabaretu Reflektor, který jako mim poprvé vystupoval v souboru Ladislava Fialky v Divadle Na zábradlí. Pak založil se Ctiborem Turbou Divadlo Alfreda Jarryho a poté soubor Gag, jejž obnovil v roce 1990. Zahraniční úspěchy sklízel s představením Zahrada jménem Hollywood, na jehož základě později vytvořil televizní seriál Gagman, oceněný v Montreux.
Vychovával si následovníky a svou lásku k pantomimě vtělil před třemi lety do filmu Viktora Tauše Klauni, k němuž napsal námět a s jeho herci nazkoušel jevištní klauniády. „Hybner je zlato našeho projektu. Měl jsem to štěstí být na počátku své dráhy jeho žákem, kamarádem, hromosvodem, rohožkou, čímkoli, co zrovna potřeboval,“ shrnul Tauš svůj vztah k Hybnerovi, který se datoval už od jejich snímku z roku 1999 Kanárek.
Původně sice pod názvem V.O.P. (Very Ordinary People) chystali současnou variaci na němé grotesky s keystonskými strážníky, ale po Taušově léčbě ze závislosti na drogách změnili téma. „Viděl jsem celá ta léta zblízka nezdolnou sílu Hybnerova humoru. Čelí jím každé překážce, každému neúspěchu, každému neduhu,“ popsal režisér, jak mim naplňoval své životní krédo: Nelze se bát, když se směješ.
To platilo i pro jeho boj s nemocí. Když v roce 2008 vstupovala do kin komedie Jana Hřebejka U mě dobrý, v níž si zahrál jednoho z party podvodných skořápkářů, poděkoval Hybner režisérovi, že ho „vytáhl přímo z onkologie do společenství přátelské pohody“. Tehdy se také vyznal, že ve snímku podle předlohy Petra Šabacha nalezl svět, který miloval a považoval už za ztracený, tedy „hrabalovštinu“ včetně svérázných lidských typů. „Takže jsem znovu nabyl optimismu z vědomí, že sálavá vitalita tohoto prostředí se neztrácí,“ líčil Hybner, který se právě s Bohumilem Hrabalem kdysi přátelil.
Lehká nostalgie
U Hřebejka hrál ještě v Pelíšcích či v Pupendu, menšími postavami zdobil i projekty jiných režisérů, počínaje rolí vyžilého rockera v povídce Lež má rozbité auto z cyklu Nevinné lži a konče šaškem v pohádce Čert ví proč. Účinkoval rovněž v zahraničních produkcích, ve francouzských dílech Muž, který se směje, nebo Marguerite.
Ale byť skvěle bavil ve společnosti i v rolích, třeba na palubě potápějícího se Titaniku v proslulé inscenaci Concerto Grosso, vždy Hybnerovou osobností probleskovala lehká melancholická nostalgie po prapodstatě existence. Když natáčel cestopis v Tichomoří, přiznal se, že objevil sám v sobě romantika: „Při loučení mne přepadla docela reálná touha zůstat zde a žít životem, k němuž byl člověk stvořen.“
