Pro pořádek, Silver Lake nemá nic společného s Pokladem na Stříbrném jezeře, jde o městskou čtvrť v Los Angeles, jíž Garfield prochází v podstatě jen jako pohledný poutník zmateně zírající na okolní dění. Zápletka – pátrá po své plavovlasé sousedce, která přes noc záhadně zmizela podobně jako jeden z hollywoodských magnátů – představuje pouhou záminku k vršení podivností, bizarností, křiklavostí.
Výsledný účinek se nutně obrací v pravý opak. Záhada Silver Lake se snaží být natolik „cool“, až nudí, vystavuje na odiv úlet tak chtěný, až je nezajímavý, a tajemno buduje tak umělohmotně, až je k smíchu.
Pravda, film se dá chápat i jako komedie, ovšem nedokáže udržet nadsázku po nekonečných 139 minut, které Mitchell vycpává zjevně bez vnitřní logiky žánrovou veteší. V jedné linii se tu potkají novodobý Ježíš, Draculovy nevěsty, sex u televize, tetování ze žvýkaček, pomerančový džus s krekry, mučení malých vandalů vajíčky, psí mrtvolky, štěkající dámy, animované komiksy, výstřední noční kluby, divoké večírky, šílení umělci, král tuláků, pomník Jamese Deana, sekta, hrobky, hovory o popkultuře.
A také šmírování, povalování, nicnedělání; město andělů se zkrátka ukazuje jako skanzen ztracených existencí v marihuanovém oparu. Jenže to už tu bylo tolikrát a líp.
Miluje noir
Co chybí ve scénáři, zalepuje režisér zručným stylem. Zjevně vedle Lynche obdivuje Hitchcocka a klasický noir, nicméně filmové odkazy patří spíše do začátečnické tvorby, kdežto u Mitchella jde již o třetí celovečerní film.
Protože vyřešení ústřední záhady je fádní, člověk se upne k detailům. Třeba k bohaté přehlídce krásných dívek v nejkratších kraťasech na světě nebo k planým poučkám z dialogů, které nepřímo a nechtěně, zato přesně vystihují povahu filmu.
Například: „Pročpak vlastně plaveme v bazénech na střeše, když je pod námi oceán?“ Nebo: „Umění je jenom skořápka ambicí“.
Na to lze říci jediné: No právě!
