Teoretické šance sice získal, ale neproměnil je, což přesně vypovídá jak o slabé sezoně, tak o typu snímku, kterému zmatené, více či méně snobské poroty raději přihodí kus uznání, než aby přiznaly, že mu moc nerozuměly – natož aby jej rovnou nahlas označily za rádoby artovou schválnost.
V příběhu muže, který musí za cenu ponížení vlastního otce získat od své matky její byt, aby mu výměnou za něj manželka dovolila přístup k jejich společným potomkům, se ve významovém refrénu opakuje frázovité zaklínadlo „Jde přeci o děti“.
Ve vypjatém, emočně silném finále o ně nakonec opravdu jde, ale jinak je film okázalou přehlídkou panoptikálních výjevů v duchu absurdního dramatu, kde se bok po boku vyskytují provokativní nechutnosti, nevzrušivá nahota, domácí násilí, špatní neherci, zbytečné záběry, rušivé střihy, lesbické motivy, genderové hrátky, toporný deklamační chór ve stylu ženského komanda, pistole, křížek, policie, časová smyčka, všemožná denní i noční klišé ze světa panelákových sídlišť a spousta alespoň napohled lákavého jídla, jež jako by jediné pocházelo z reálného světa.
Téměř dvouhodinová přehlídka pokřivených vztahů, rozšafných mouder a teatrálních póz připomíná odosobněnou laboratoř, v níž oživené figuríny absolvují mechanicky předepsané rituály, zatímco ústřední hrdina v podání Jaroslava Plesla mezi nimi bloudí, respektive bloumá po vzoru kafkovské postavy; však nosí jméno Jaroslav K., odkazující k Josefovi K. z Procesu.
Jenže v případě filmu Žáby bez jazyka se forma míjí s obsahem a metoda s účinkem. Podřizuje se totiž klamné představě, že v takzvaném uměleckém experimentu je povoleno cokoli, zatímco divák nemá právo zapochybovat, neřkuli se ptát.
Přesto se z moralistního podobenství o neschopnosti domluvy kupodivu vyklube pár zajímavých jednotlivostí. O dětech, jejichž přirozenost kontrastuje s robotickými projevy dospělých, už byla řeč.
Výraznou oporu pak zosobňuje filmový návrat Reginy Rázlové, která si v roli hrdinovy rozvedené matky žijící nyní s jeho tchánem udržuje osobitý odstup od okolní hysterie. Popravdě je to jediná skutečná herečka v profesionálním smyslu slova, kam divákovo oko dohlédne.
Sobectví, vyděračství a agresivita uvnitř rodinných ostrůvků znamenají samozřejmě téma, po němž je na festivalech sháňka – koneckonců anglický titul díla Žáby bez jazyka, Cook F**k Kill, dává jasně najevo, jak si hodlá říkat o mezinárodní pozornost.
Jenže vnější efekty nadřazené vnitřnímu smyslu coby filmařský prostředek a šokující jinakost jako jediný cíl už se staly bezmála tvůrčím standardem, takže menšinové publikum Žáby bez jazyka neohromí a většinové jejich existenci sotva zaregistruje.
