Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Občas jsem hrával starého i jako mladík. Režisér Evald Schorm mi vysvětlil proč. Mladý má sílu hrát starého, ale starý starého ne. Často jsem si na něj při natáčení Staříků vzpomněl,” řekl v Rozstřelu.
Film Staříci režisérské dvojice Martin Dušek a Ondřej Provazník sleduje osud bývalých politických vězňů - Vlastimila a Antonína, kteří společně plánují vraždu komunistického prokurátora z 50. let. Za své činy totiž doposud nebyl potrestán. Scénář je inspirovaný případem, kdy někdejší odbojář přiletěl do Prahy s cílem zbavit se prokurátora Karla Vaše. Ten poslal na smrt v roce 1949 generála Heliodora Píku.
S tematikou pomsty a vyšší spravedlnosti se Mrkvička vyrovnával jako herec i člověk. „Došel jsem k tomu, že boží mlýny melou. Dlouho jsem se režimu protivil a dělal jsem všechno možné pro to, abych mu nemusel přizvukovat. Hodně jsem se vztekal, často jsem byl v opozici, kamarádi mi říkali zloprcek. Pak jsem se ale i s věkem rozhodl, že to nechám na Bohu,” vysvětluje.
Ladislav Mrkvička nedostudoval DAMU, z politických důvodů byl ze školy vyloučen. Po roce 1968 pak v libeňském Divadle S. K. Neumanna odmítl hrát pro členy sovětské armády. Proslavil se rolemi ve filmech Hotel pro cizince, Atentát nebo Ikarie XB1. Později se objevoval hlavně v televizních inscenacích a seriálech, mezi ty nejznámější patří Dobrá voda nebo 30 případů majora Zemana. Sám se ale herecky nejvíce realizoval na divadelních prknech.
Začínal v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde si vyzkoušel roli rytíře Dex Grieux ve hře Manon Lescaut, měl také titulní roli v Loupežníkovi Karla Čapka. V dalších letech dlouhodobě spolupracoval s režisérem Evaldem Schormem, hrál v libeňském Divadle S. K. Neumanna i Divadle Na Zábradlí.
RECENZE: Pánská jízda pro pokročilé. Mrkvička a Schmitzer jsou Staříci |
V devadesátých letech se stal členem stálého hereckého souboru Národního divadla. Přijal až třetí nabídku. K období sametové revoluce se staví spíše skepticky. „Byl to týden euforie a pak jen trvající sled zklamání a rozčarování. Měl jsem si tehdy uvědomit, že takto je to s každou velkou událostí. Očekávání pomaličku začínají povolovat a lidé zpochybňují, za co bojovali,” vzpomíná.
Cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství, kterou převzal 5. října, vůbec nečekal. „Bylo to překvapení. Odešel jsem před několika lety z divadla, protože jsem měl hrůzu, abych hry kvůli své nemoci nepoškozoval. Nečekal jsem tak ještě nějaké ocenění,” uvádí.
Dokonce si myslel, že stal obětí žertu svých kolegů z Klubu dobráků v Národním divadle. „Pak mi ale došlo, že až k tomuto by se asi nikdo neodvážil. Bylo by to příliš drsné,” říká. Začal si tak připravovat děkovnou řeč, nakonec se však rozhodl pro improvizaci.
„I tak jsem ale měl do té doby zkažený veškerý čas, protože jsem byl úplně ztrémovaný. Byl to úzkostný návrat na prkna Národního divadla. Když jsem ale uviděl v obecenstvu všechny ty, se kterými jsem pracoval taková léta, uvolnil jsem se,” prozrazuje.
