Z dávné balady vešel Krysař do karnevalu

Moderní masopust. Živelný karneval. Romanticky tajemná balada i napínavá reportáž o blížící se smrti v přímém přenosu. Pouliční divadlo světa a málem i muzikál. To vše je Krysař, film, který natočil František A. Brabec za jediný den. Experiment, řekne se. Ale Krysař je experimentem jen do té míry, dokud divák chce brát jeho zvláštní zrod v úvahu. Pokud ho nezajímá, obstojí film sám?

Kupodivu ano. Krysař si totiž z rekordně rychlého vzniku nečiní předem štít, nehledá v něm výmluvu pro případná selhání řemesel. Naopak, ve všech profesích snese běžná měřítka, ba leckdy ční nad průměrem české tvorby, která se kloní spíše k televiznímu „civilismu“ hraničícímu s pouhým záznamem. Kdežto Brabec vrací film k podstatě, k odvážné, drzé a důsledné stylizaci, na jakou si u nás troufnou snad jen on a Filip Renč.

Hovoří vším kromě slov, ta zde téměř nejsou zapotřebí. Vypráví emocemi vyhnanými na ostří nože, časem hrozivě kvapícím k silvestrovské půlnoci, která má místo očekávaného spasení přinést nevědomým hříšníkům zmar. Vypráví obrazem, zvukem, kostýmy, údernou hudbou Daniela Landy, neuvěřitelným střihem Jiřího Brožka - co obor, to možný kandidát na Českého lva.

A jako by mu i svatý Petr pomáhal, ve filmu hraje každá vločka sněhu, jež se snesla na zem přesně v ten správný čas, mráz, který jako na zavolanou vykouzlil horkou páru z dechu milenců při jejich čistém prvém setkání v záři svící, i to bledé slunce naděje, jež vyšlo nad novoročním kalným ránem. Záměrná hra na neskutečně malebný „kýč jako bič“, pro niž tvůrce slavného Moulin Rouge Baz Luhrmann vymýšlel horu efektů, spadla Brabcovi z nebe do klína. Neboť štěstí přeje připraveným.

S Moulin Rouge však Krysař sdílí i prvky výstřední

Servisní článek k filmu
najdete ZDE.

divadelnosti, které Brabcovi možná vynesou totéž co Luhrmannovi: stejně zaryté příznivce jako odpůrce. Není totiž snadné poddat se pravidlům podívané, která kontrasty neuhlazuje, nýbrž vyhledává. Na zasněženém pozadí doslova křičí červený kabriolet se svatebčany - zpovykanou zlatou mládeží při bezstarostné jízdě k oddavkám - i Krysařova temně vznosná silueta v černé kápi.

Hudba od prvních taktů „vyrábí“ dramatické očekávání, krvavá červeň skane i do titulků, červená převládá v hýřivé pestrosti jakéhosi chóru, který hrdiny provází. Lze jej pojmenovat jako dav kejklířů, karnevalové masky, kočovné divadelníky. Ale především to jsou děti na bujném silvestrovském tahu nabité energií svých nácti let, přesně ti teenagerové, kteří svým provokativním smíchem a křikem vzbuzují zášť zachmuřených důchodců a zvědavost turistů. Snad zaslouží pár na zadek - ale smrt za hřích? To je příliš.

Nevěsta Agnes v podání výtečné Ester Geislerové jako by byla jednou z nich: těhotná, a přece ještě naivní školačka v dětských botičkách, až se strachy o ni srdce svírá. „Já chci být nevinná, ale nejde mi to,“ škemrá novodobá sestřička hrdinky Lásek jedné plavovlásky, odchovankyně internátů a diskoték, ztracená v obřím svetru, když po setkání s Krysařem shodí svatební šat, droboučká v jeho náručí s nohama nad dlažbou. Zranitelná, ale náhle silná.

Přesný je i zavržený ženich Kristián alias Richard Krajčo,typ sobeckého hejska s velkopanskými zp

Krysař ČR, 2003
režie	F. A. Brabec
scénář	F. A. Brabec, Ivana Nováková
kamera	F. A. Brabec
hrají	Petr Jákl Ester Geislerová Richard Krajčo Karel Dobrý Stanislav Tyšer
hudba	Daniel Landa
délka	70 minut
žánr	balada
Krysař - premiéry
kina	6. března 2003

ůsoby a s majetnickým pudem, zhýčkaný nezralý kluk, lamač srdcí i oslnivý společník. Střídmou zkázněnost muže z jiného světa si udržel Krysař Petra Jákla, jen závěrečné věty o naději a lásce neměl pronášet, jsou zbytečné a věrně by je neprodal ani první tragéd Národního divadla.

 Ovšem herecky filmu kraluje Karel Dobrý, který kromě role Ďábla zvládá řadu převleků. Je rozeným inkvizitorem i falešným hráčem, přebíhá z komiky do zrůdnosti, z mystiky do cirkusové manéže s lehkostí a nenasytnou chutí. Jeho rozličná zjevení rytmizují běh času, v němž i sama noc vlastně „hraje“: neony a okny kaváren, bodovým světlem jako na jevišti, tíživým výjevem rvačky v rytmu Landovy písně o síle, ba dokonce i tím rudým srdcem na Hradě, které v Krysaři konečně našlo účel i smysl zjevně dvojznačný.

Jistě, ani závratná filmařská dravost a energie neskryje slabší okamžiky. Rozhodující půlnoční souboj zbraní dvou „čističů“, čili Krysařovy píšťaly a Ďáblových zvonů, je trochu nečitelný, klíčový moment tvůrci zanedbali. Všudypřítomný karnevalový rej se po čase stává monotónní manýrou, říká si o rozmanitější, muzikálově promyšlenou choreografii. Ráznější posun od morality k muzikálu by filmu vůbec prospěl, stejně jako větší dávka humoru.

Někomu může v Krysaři chybět provokativní autorský spor s dávným mýtem, tedy vyhraněný postoj člověka třetího tisíciletí k hříchu, vině, trestu i k věčné otázce, má-li vůbec někdo právo soudit jiné. O tom všem se dá v Krysaři polemizovat. Což je dobře, protože jen u vyloženě špatných filmů není prakticky o čem mluvit.

Krysař. Fotografie z natáčení filmu F. A. Brabce.

Krysař. Fotografie z natáčení filmu F. A. Brabce.

Krysař. Fotografie z natáčení filmu F. A. Brabce.

Krysař. Fotografie z natáčení filmu F. A. Brabce.

Daniel Landa: Krysař. Obal alba. (2003).