Především to platí o dvojici, kterou propojil slavný filmový hrdina Limonádový Joe; jak Karel Gott, jehož hlasem zpíval, tak Karel Fiala, který abstinentovi s pistolí propůjčil svou tvář, se těšili všeobecné popularitě. Shodně také získali poctu posmrtně.
Podobně by si mohli společně zazpívat oba „Jožkové“, jak si svorně říkají, tedy Josef Černý a Josef Šmukař, uznávané legendy lidovek, folklóru, cimbálu či dechovky, zkrátka muziky, o kterou musel zavadit i nejzarytější vyznavač metalu.
A do třetice herci Pavel Trávníček a Josef Dvořák: při vší úctě k jejich méně viditelným výkonům, první z nich zůstane pro celý národ zkrátka a dobře navždy princem ze Tří oříšků pro Popelku, druhý televizním komikem s rekordní sbírkou vodnických rolí.
Vedle přesilovky „hlas lidu“ stojí kategorie, jež by se dala nazvat nevšední osudy. Spisovatelka Eva Erbenová, která podává svědectví o holocaustu, přežila Terezín, kde účinkovala v dětské opeře Brundibár, i Osvětim, když se jí podařilo utéci z pochodu smrti.
Fotograf Václav Fanta se zase nevzdal, ani když postupně přicházel o zrak. A sedmadevadesátiletá varhanice Alena Štěpánková se kromě vlastního koncertování věnovala přerodu brněnské JAMU, kde byla první polistopadovou rektorkou, i boji za nový koncertní sál města.
Někdo může v letošním prezidentském výběru známých tváří postrádat řekněme „umělečtější“ měřítka, na druhou stranu však sváteční den přinesl i ceny ministerstva kultury, jejichž nositelé poměr sil vyvažují.
A třebaže se mezi vyznamenanými najdou lidé, kteří Miloše Zemana v minulosti podpořili, alespoň se letos nedostalo na vyloženě trapné přešlapy – a díky zrušenému ceremoniálu ani na laureáty v mikinách.
Jistěže bude následovat tradiční kádrování morálních profilů některých vyznamenaných: kdo hrál na plese na Hradě, kdo se údajně zapletl s StB. Ale jednak se metály neudílejí svatým, jednak zábavnější příležitost k diskusím bude, až zas někdo (ne)půjde poctu vracet. Jako Daniel Hůlka.
