RECENZE: Vieweghovu zfilmovanou Vybíjenou řídí Partička

Distributor filmu Vybíjená zve na komedii. Poněkud přehání. Přepis stejnojmenné knihy Michala Viewegha šíří spíše melancholii zmarněných snů.

Jistým způsobem se Vybíjená, která ve čtvrtek přijde do kin, podobá snímku Sněženky a machři po 25 letech. Oba filmy vyzařují čtyřicátnické hoře z rozumu, soustředěné kolem srazu spolužáků po letech na „místě činu“. V případě Vybíjené v hospůdce, kde na maturitním večírku před dvaceti roky řešili tři nerozluční kamarádi totéž co dnes: tajné lásky třídní krásky.

Po pravdě ve Sněženkách má nostalgie širší záběr než v adaptaci známého románu; asi i proto, že s výjimkou Jiřího Vejdělka v Účastnících zájezdu neumí Viewegha nikdo přepsat, jak říkal Václav Havel o zákonu, v jeho „duchu, ne podle litery“. Scenárista Miroslav Oščatka se oddaně drží právě litery včetně nejlínější protézy filmového vyprávění, glosátorských vnitřních monologů jednotlivých postav.

Jako by kalné ráno staromládenecké domácnosti tří ztroskotanců nevěřilo ve sdělnost nálady, přidá píseň a samomluvu v podobě knižní citace, jakými si film vypomáhá ve velkém. Hlavně u bývalé „ošklivky“, teď vyrovnané úspěšné ženy, jíž Simona Babčáková dodává pobavený nadhled – na rozdíl od spíše půvabně existující než hrající modelky Simony Krainové, jíž měl režisér říci, že k žehlení se hospodyňky zpravidla nelíčí jako na ples.

Nicméně o herecké klání ve Vybíjené nejde, její podstatu tvoří konfrontace v čase, přičemž skoky od planého tlachání na večírku zpět do školních let, jakkoli tu hlavně dívky bojují s literární stylizací jazyka, jsou kupodivu lepší. Trpčí, ostřejší, „vieweghovatější“.

Vybíjená

50 %

Česko, 94 min.

režie Petr Nikolaev

hrají Ondřej Sokol, Michal Suchánek, Simona Krainová, Richard Genzer, Simona Babčáková

Ponížení v tělocvičně, ponížení v lásce, ponížení vyděděnců z kolektivu; bolavá krutost dospívání se prosazuje silněji než banality zralého věku včetně rozklížených partnerství, jakkoli televizní Partička čili Ondřej Sokol, Michal Suchánek a Richard Genzer umí trapno báječně vystavět.

Život k neunesení

Z filmu Vybíjená

Právě jejich příjemná souhra ve stylu pánských jízd přináší pár vzácně zábavných okamžiků, ovšem působí jako z jiného vesmíru. Půdorys Vybíjené totiž připomíná televizní inscenaci s dotáčkami, utrápené sebezpytující plkání, vzdychání, vzpomínání, litování, meditování, smutnění.

Občas se z melancholické lyriky dokonce vyloupne nechtěný smích – při úryvku z Vodníka či stesku, jak těžké to mají hezké holky. Natož když se hromadně, zmoudřele a smířeně přikyvuje frázím: „Nepřipadá vám život k neunesení?“

Mimo prostor a čas

Zajímavé je, jak Vybíjená rezignovala na pevnější dobové ukotvení. Vlastně jen ze dvou setkání rebelského studenta s matkou spolužačky vyplyne změna poměrů. Na jedné straně je dobře, že film vypreparoval konkrétní politické narážky typu „Kdyby Grebeníček vypadal jako Richard Gere, budeš volit komunisty?“, na straně druhé však příběh rozmlžený mimo čas a prostor visí v povšechném vzduchoprázdnu hořké nostalgie, rozklenuté nad starými sny a fotografiemi.

V knize účinkuje jinak, ale jako bilanční podívaná založená na slovech, pro něž se často vzdá filmové řeči, jako mozaika osudů bez tajemství a bez usilování zůstává fádní.