Přímo při hodině, zatímco její žáci potí na palubovce krev, se učitelka v zákoutí tělocvičny náruživě miluje se svým ženatým kolegou, než ji vyruší telefonát: „Tady máma. Přijdeš v sobotu na oběd?“
Groteskní úvodní scéna slibuje zábavu na hraně, ale již od následující rodinné sešlosti vrcholící zřejmě obvyklou hádkou se ukazuje, že nepůjde o komedii erotickou, nýbrž vztahovou, posmutnělou a především typicky ženskou.
Neboť režírující scenáristka Lisa Aschanová vypráví hlavně o matkách, dcerách a přehradách mezi nimi, které narůstají s věkem. Tím spíše, když na sebe narazí stejné povahy: ženy navenek silné, nezávislé, soběstačné, ve skutečnosti však zranitelné nejen kvůli tajemstvím, jež před sebou navzájem skrývají.
Pětatřicetiletá tělocvikářka sice do své samoty pouští řadu mužů, vesměs však jen kvůli erotickým hrám; dlouho si odmítá přiznat slabost pro jediného pravého – jenž je mimochodem tak pohádkově svatý, až se málem zprotiví.
Ženským charakterům se autorka zjevně věnuje s hlubší péčí, včetně lesbických novomanželek, jimž hrdinka opatří vysněné sperma způsobem tak ztřeštěným, že snímku přihazuje pět procent navíc – přestože jeho obdobu lze nalézt třeba v tuzemské romanci Happy Days.
Vtipných okamžiků se najde víc, ať už se milostný akt zpestřuje škrcením nebo účinkem prášků na spaní. Trapasy sahají od slovních, kam spadá třeba pokus o podvod ve frontě čekatelek na potrat, až po situační, kdy školáci bez dozoru padají přes gymnastické nářadí jako potlučené hrušky, než si učitelka zaneprázdněná mobilem laskavě vyřídí svou soukromou korespondenci. Zmatky filmu Volej mámu! sluší, jakkoli se mnohdy dějí za cenu schválností, náhod a hysterie.
Určujícím tónem nicméně zůstává stesk po důvěrnosti z dětství, jíž matka ani dcera již dávno nejsou schopny, a všeobecně hledání odvahy k vyslovení osobních citů.
Tedy nic objevného, nic převratného, pouze další slušná studie mezilidského odcizení moderní doby. Nicméně očistný záchvat smíchu v obřadní síni krematoria udělá člověku vždycky znovu dobře.
