Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvO své roli v Děcku, která z pozice bývalého partnera komplikuje protagonistce příběhu život, Vladimír Polívka říká: „Je těžké odhalit tyhle lidi. Všichni ti Adamové Vernerové navenek působí velmi vyrovnaně, ale skutečnost je schovaná za zavřenými dveřmi. Vypadá dobře, je vlastně milej, nikomu nezpůsobuje žádné modřiny... Takže když pak taková jeho holka přijde za svým tátou, že se s takovým člověkem trápí, každej jí spíš řekne: jejda co děláš, vždyť je skvělej, nestěžuj si. Místo toho, aby jí pomohl. Tohle zlo postihnout je strašně těžké. Zároveň to tak není jen u mužů. I ženy dokážou způsobit takto extrémní tlak, kdy však paradoxně nejde o klasické násilí.“
RECENZE: Dítě potřebuje stabilitu, ne čisté radiátory, hlásí seriál Děcko |
„Uvědomil jsem si díky němu, že jsem taky nebyl vždycky fajn. Ne, že bych snad dělal takové věci a vytvářel takovou atmosféru, ale položil jsem si otázku, kolikrát jsem si vlastně v životě dokázal přiznat, že jsem byl přesvědčený o své pravdě a jak jsem se choval dobře, ale přitom jsem uvnitř tušil, že něco dělám strašně špatně a že jsem to já, kdo nese vinu,“ popisuje.
Klišé, že se podobní záporní hrdinové hrají dobře, Vladimír Polívka potvrzovat nechce, přiznává však, že ho baví rozkrývat v sobě to špatné a v nadsázce říká: „Docela mě bavilo šikanovat lidi okolo sebe: a ne jednotlivě, ale spíš rozsévat zlo okolo. Užíval jsem si dělání dusna a pak obraty na druhou stranu, kdy jsem najednou dělal, že se vůbec nic neděje.“
Do soukromého života si Vladimír Polívka podobné role snaží nepouštět. Třeba svou postavu Alvinga v Ibsenových Přízracích v Dejvickém divadle však vnímá jako jednu z těch, která se do něj svou náročností promítla i mimo jeviště.
RECENZE: Po Zkáze Přízraky. Dejvičtí udržují diváka v příjemné nejistotě |
Role, které herci ztvárňují, se často promítají i do toho, jak je vnímá okolí. Jakou nejabsurdnější poznámku na svou osobu Vladimír Polívka slyšel? „Absurdní mě teď nenapadá, ale nedávno se stalo, že jsem potkala kamarádku a ona říká, že jeden nejmenovaný kameraman si o mě myslel, že jsem strašný blbec, ale že když jsme se pak potkali, byl překvapený, jak v pohodě jsem. A to slýchám strašně často. Že si o mně lidí myslí, jaký jsem blbec. Asi mám takovou auru blbce. Pak se to ale vždycky nějak napraví. Nepamatuju si, že bych se s někým potkal a naše setkání skončilo tím, že jsem takový a že se se mnou nedá mluvit,“ odpovídá.
PŘEDCHOZÍ EPIZODA: Mladým hercům to dnes nezávidím, říká Štěpánek. S „novým Jiříkem“ by neměnil |
Řeč v rozhovoru přišla i na perfekcionismus. „V mnohém jsem perfekcionista a když se něco nepodaří, ať vinou mojí nebo nějakých okolností, tak je to pro mě hrozné. Pro někoho to bývá bolestivé víc, pro někoho míň, a já jsem z těch lidí, pro které je zásadní každá malá chyba. Třeba ještě na DAMU jsem byl schopný, když jsem se během představení přeřekl, trápit se výčitkami i dva dny. To už naštěstí nemám. Vlastně i chovám zdravé sebevědomí, ale opravdu za ty pracovní chyby se dokážou paradoxně trestat mnohem víc než za ty osobní,“ přibližuje.
V rozhovoru se dál dozvíte, jestli má Vladimír Polívka i režijní ambice a jestli podle něj v Česku přibývá zajímavých scénářů. Popsal také, jak moc sleduje divácké přijetí svých projektů a jestli může seriál nebo film něco ve společnosti změnit. Řeč přišla i na to, zdali by sám šel do nějaké formy náhradního rodičovství, co aktuálně točí a jak se připravuje na dočasný přesun Dejvického divadla do prostoru na Hájích.
