Jen co z kamer zmizí červená, vrthne na podium padesátihlavá smečka televizních štábů a fotografů a ocenění musí dobrých třicet minut chytat očima tisíce blesků a držet permanentní "rohlík" na tváři.
Pod podiem vystřídají TV redaktory novináři s diktafony a znavení vítězové, kteří už by si jistě rádi přiťukli se svými přáteli, si posté vyslechnou otázku Jaké jsou vaše pocity? a odpovídají trpělivě dál.
MISS SYMPATIE VERSUS SMRTKA"Potěšily mě už nominace. Jsem rád, že na film chodí lidi. Ceny mi dávají pocit, že to nebyla zbytečná práce," opakuje dokola euforicky Jiří Menzel.
O pár metrů dál zní téměř neslyšný hlas Jiřího Schmitzera: "Tento Lev je jiný v tom, že je menší... Jsou určité momenty v životě, které člověk nezapomene a tento je jedním z nich... Všechny postavy, které jsem kdy hrál, jsem měl rád..."
Mezitím si to Menzel namířil uličkou mezi sedadly ke své ženě a masa fotografů se dává v mžiku do pohybu: "Polibte manželku! Obejměte ji! Otočte se! Toho Lva trochu dolů!" křičí své pokyny na režiséra jeden přes druhého a kvůli parádnímu snímku neváhají kolemjdoucí neurvale odmrštit ráznou rukou.
Místo úchyláka honimír
Pod podiem stále odpovídá nejlepší herečka roku Anna Geislerová. "Za roli Marcely jsem hrozně vděčná, protože byla po letech hlavní. Není to kladná hrdinka, spíš trochu kráva a tak jsme to i chtěli. Na druhou stranu zase nechtěla nikomu ublížit, byla taková praktická," vzpomíná na roli v Krásce v nesnázích.
ČTYŘI SOŠKY PRO MENZELAZa výkon ve stejném filmu dostali křišťálové sošky i Jana Brejchová a Schmitzer. Zná snad režisér Jan Hřebejk tajný recept, jak vybičovat herce k maximálnímu výkonu?
"Je to v Honzovi, ale taky v Jarchovském, že ty postavy píše tak, že je o čem hrát. Práce s nimi je jiná. Před natáčením se kolektivně hodně pracuje se scénářem a postavami. Hledá se, co všechno by se dalo zlepšit a jestli by se nenašlo něco víc ze života. Stačí detail, slovíčko. Třeba se místo úchylák řekne honimír a už je to jiný," srovnává Geislerová.
Co se Anně vybaví za rok, když se na sošku s vyrytým letopočtem 2006 podívá? "Doufám, že už se nebudu stydět za projev, co jsem tady předvedla. Lvy mám na chodbě a vždycky, když jdu po schodech, dívám se na ně. Každopádně jsem ráda, že tam odteď budu mít čtyři, takže už brzy bude mít každej člen rodiny svýho," říká těhotná herečka a odchází.
Moucha ve vegetariánské pasáži
Míří do pasáže Lucerny, která se proměnila v ohromný zateplený raut, při kterém by na tácech maso hledal jen naiva. Každý přeci ví, že otec Českého lva Petr Vachler je radikální vegetarián. U stolu postává Karel Roden, opodál Ivan Zachariáš nebo Klára Jandová. Moc bulvárně vděčných tváří tu není, ale fotografové cvakají jak o život. "Ale já nejsem Jim Čert!" čertí se pán v barevné háčkované čapce na pomýleného fotografa.
Komu maso rozhodně nechybí, je vegetarián Jan P. Muchow, přezdívaný Moucha, který už kamsi odložil svou skleněnou sošku za nejlepší filmovou hudbu. Je zvyklý sbírat spíš hudební než filmové ceny. Prožíval tento ceremoniál jinak?
BEZZUBÝ ČESKÝ LEV NEBAVÍ"Když jsem nominovanej za desku, jsem tam sám za sebe, kdežto tady jsem součástí celku a přál bych si, aby ten film posbíral těch Lvů co nejvíc. Ze Lva mám radost, ale měl bych větší, kdyby Grandhotel dostal víc cen. Je to stejná radost jako třeba na Andělech, ale beru to trošku jinak. U filmu jsem rád, když hudbou vystihnu jeho atmosféru a vyprávění, kdežto u desek si vyprávím, co chci," říká lídr kapely The Ecstasy Of Saint Theresa.
Zbývá se podívat do Lucerna Music Baru, kde se každý rok odehrávají vyhlášené divoké "polví" večírky. Patnáct minut před půlnocí je ale moc brzy. Zatím je tu ticho a pečlivě vyrovnané skleničky s vínem teprve čekají na konzumenty. U baru debatuje Petr Čtvrtníček a na prázdném parketu skotačí v chumlu kamarádek rozesmátá Kristýna Liška Boková. Mejdan se rozjíždí...
