Když jsme spolu mluvili před rokem, vyprávěl jste, že sedíte v zavšiveném hotýlku v Barceloně a jste rád, že se cenového maratónu neúčastníte.
To byl můj pravidelný úprk před Vánoci v Česku, cestuju takhle každý rok.
Na finále Lvů jste ale přijel. Co se od té doby změnilo?
Skončil jsem s těmi Lvy.
Proč?
Nevím, je to divná soutěž. Já jsem rád za ceny kritiků, připadají mi mnohem autentičtější. Český lev stojí na tom, kolik rozešlete dévédéček s filmem, o skutečnou kvalitu až tolik nejde. Filmaři se mezi sebou poplácají po zádech a to je celé. Dostat cenu od kritiků, to už je něco jiného, těch je třeba si vážit.
Říká ten, který od nich dostal čtyři ceny.
Ale já to tvrdil už loni, kdy jsem zdaleka tak úspěšný nebyl. Když si uvědomím, kolik toho kritici musí zhlédnout, smekám. Vždyť oni musí po tom všem, co vidí, filmy nenávidět, tedy alespoň já bych je na jejich místě nenáviděl. A přesto se dokážou shodnout a říct: tenhle film je dobrý. Zkrátka mi to jejich hlasování připadá takové demokratičtější, nesmrdí marketingem jako Lvi.
O šoku z Izraele"Zní to hrozně, ale já v Izraeli na letišti narazil na fašisty. A teď mě to čeká znovu, v šest ráno letím zpět." |
Cynik by řekl: zatím.
Jasně, zatím, ale i to je úžasné! Karel Vachek mi vždycky říkal: "Buďte u začátků a nikdy se neúčastněte kulminace." A já jsem u začátků! Bude to znít pateticky, ale jsem naměkko.
Je pravda, že na pódiu jste dojatý vypadal. Opravdu vás to tak vzalo?
Běžte někam. Věra Chytilová i Zdeněk Svěrák jsou pro mě skutečné autority a je nádherné, že mi ceny předávali právě oni. Ptal jsem se pak Svěráka, jestli mu nevadí, že jeho celoživotní kariéru zneužívá chlapík, který vlastně začíná, a on mi povídá: "Musíte to brát tak, že to je hra." Smekám před ním.
Co vás dojalo víc: že jste se těch cen dočkal nebo to, od koho jste je převzal?
Jednoznačně to druhé. Když jsem s těmi legendami odcházel, jen jsem pokorně mlčel.
Ve filmu Rodina je základ státu, který se stal filmem roku a celkem získal čtyři ceny kritiky, zaujala i Simona Babčáková. I jí její výkon vynesl trofej v podobě skleněného hranolu.
Zdeněk Svěrák vtipně zafilozofoval na téma poměru počtu lahví vína a verzí scénářů. Jak jste na tom s psaním a otvíráním lahví vy?
Když jsem v děkovné řeči líčil, co píšu po čtvrté flašce, byl to samozřejmě žert. Pod vlivem se psát nedá, to uměl snad jen Bukowski. A možná ani on ne.
Takže u vítězného šampaňského, které vám tu málem vypili, psát neplánujete?
Kdepak, když už, piju čepované víno za 39 korun ze supermarketu. Jsem vlastně taková socka, když píšu.
O novém projektu"Momentálně chystám nejkontroverznější projekt od Majora Zemana... Budu obsazovat Masaryka, Beneše, Gottwalda, Dubčeka, Havla." |
Pro ceny jste si "odskočil" z Tel Avivu, kde jste jako každý rok cestoval. Jaké si vezete za zážitky?
Špatné, velmi špatné. Když jsem v sobotu ráno odlétal, uvědomil jsem si, že tím, jak roste napětí a vše se radikalizuje, začínají se jako prasata chovat i lidi, kteří předtím udržovali zdání demokracie. Povím vám proč: do letadla jsem nastupoval s malým batůžkem, nic podezřelého, ale oni si mě přesto vzali stranou. Z nějakého důvodu jsem jim byl nesympatický. Mladá slečna, sotva dvaadvacet, se mě vyptávala na rodinné poměry, na všechny ty věci, které jim jsou k ničemu, ale buzerují jimi cizince, jen proto, že jsou cizinci. Zalykal jsem se vzteky a uvědomil jsem si, jak moc násilí na obou stranách fašizuje společnost. Zní to hrozně, ale já v Izraeli na letišti narazil na fašisty. A teď mě to čeká znovu, v šest ráno letím zpět.
Co máte v plánu, až se vrátíte do Česka?
Stahuju se do televize.
Proč?
Nechci zase horečně shánět pětadvacet milionů na film, který uvidí deset tisíc diváků. Rozhodl jsem se, že je přitáhnu přes televizi, protože na ni se všichni koukají. Momentálně chystám nejkontroverznější projekt od Majora Zemana a vážím si toho, že do něj jde televize takhle odvážně a naplno.
Z filmu Největší z Čechů, za který byl Sedláček nominován v loňském ročníku cen kritiků. Na fotografii je Marek Taclík.
Tak se pochlubte.
Budu obsazovat Masaryka, Beneše, Gottwalda, Dubčeka, Havla. Čeká mě totiž osm hraných filmů o osmi nejklíčovějších okamžicích české historie. O tom, jak vznikala republika v roce 1918, jak se Beneš rozhodl, že vysídlíme Němce a zabijeme Heydricha, ať to stojí, co to stojí, a nikdy se k tomu nepřiznal. Taky o únoru 1948, o tom to, jak se komunisti v roce 1951 vraždili mezi sebou, moskevská jednání mezi Dubčekem a Brežněvem, soud s Plastic People of the Universe, vznik Charty 77, to všechno budu zpracovávat do filmové řeči. Chybět nebude ani Václav Havel, respektive to, jak se rozhodoval, jestli se stane prezidentem republiky nebo ne. Celé se to bude jmenovat České století.
Kdo všechny ty persony bude hrát? Budete lpět na fyzické podobě?
Sešel jsem se kvůli tomu s Ivanem Passerem, což je jediný český režisér, který dělal velkou historii za velké peníze, a ten mi řekl: "Velký herec se do své role vehraje." Takže tak.
Svého času jste chtěl dělat film i o současné politice, Jiří Čunek, Jiří Paroubek... Kdy se dočkáme?
To musí zatím počkat. Dva roky, minimálně.
Když hodláte natáčet i za dva roky, asi se nebojíte, že bychom nepřežili rok 2012.
Já ho rozhodně přežiju. Nevím, jak vy ostatní.
