Ještě než přestoupil do Realistického divadla, kde potom zůstal 33 sezon, odešel na dva roky do Pardubic. Nakonec začátkem osmdesátých let zakotvil v pražském Národním divadle, kde dnes patří k oporám činohry.
Na jevišti byl Romeem, králem Learem i Švandou ze Strakonického dudáka, řadu rolí však ztvárnil i ve filmu a v televizi - ve snímcích Pod jezevčí skálou, Koncert na konci léta nebo Princezna se zlatou hvězdou a v seriálech Hříšní lidé města pražského, Sanitka či v nedávno s úspěchem reprízované Nemocnici na kraji města.
Od pondělí se bude na televizní obrazovce objevovat v jejím pokračování Nemocnice na kraji města po dvaceti letech.
Doktor Cvach z Nemocnice na kraji města je jednou z vašich nejznámějších rolí. Řada lidí si vás dokonce spojuje jen s ní. Nevadí vám to?
Nevadí, protože role Cvacha byla zajímavá a komplikovaná. Navíc mě zaujalo, že scenárista Dietl měl odvahu ukázat prstem na takového člověka - kripla, který jiným lidem otravuje život a brání jim v hezkém životě nebo práci a který četl úplně zbytečné knížky, protože z nich nikdy nic nepochopil.
Jaký bude Cvach po dvaceti letech?
V žádném případě jsem nechtěl, aby došlo k mechanickému nebo prvoplánovému mostu s minulostí. Naštěstí tohle nechtěl ani autor předlohy, ani režisér. Cvacha si vyberou jako ředitele zprivatizované nemocnice. Jenže on pochopí, že na to nemá, a rozhodne se odejít. Řekne svému největšímu nepříteli a člověku, kterému v životě nejvíc ublížil: Já jsem vždycky věděl, že jste lepší doktor než já. Ale o životě a lidech toho víte míň než já.
Mohl jste se tedy podílet na obrazu „nového“ Cvacha i vy?
Nikoli literárně, protože seriál byl už napsaný. Ale o mnoha věcech jsem se mohl dohadovat s režisérem Bočanem, který na moje připomínky slyšel.
To byl důvod, proč jste na další díly Nemocnice kývl?
Také proto, že jsem se chtěl potkat s lidmi, kteří tam hrají. Jsou to báječní herci a dobří lidé, při natáčení jsem s nimi prožil kus života. Řada z nich byli velcí kamarádi a já jsem to s nimi chtěl zkusit znovu.
Hrál jste přes osmdesát televizních a filmových rolí. Kterou z nich máte nejraději?
Poctivé by bylo říct, že vždycky asi tu poslední, protože právě s ní prožíváte ten poslední díl zamilovanosti. Karel Höger říkal, že si zahrál stovky rolí, ale jen jednou Bedřicha Smetanu. Já měl zase štěstí, že jsem hrál Antonína Dvořáka, navíc pod režií Františka Vláčila. A myslel jsem si, že mě nikdy nic krásnějšího nepotká. Stejný pocit jsem měl na divadle, když jsem si po boku Josefa Somra zahrál krále Leara. Ale jak říká Luis Bunuel, tak v životě často rozhoduje náhoda, dokáže ho otočit o 360 stupňů. A tak jsem se teď najednou setkal s Beckettem.
Byl jste na tohle setkání připraven?
Dost jsem o Beckettovi věděl, četl jsem všechny jeho hry. Ale to byla znalost jen povrchní. Když mi pak šéf činohry Michal Dočekal řekl, že budu hrát v Poslední pásce, začal jsem se tímhle spisovatelským géniem zabývat mnohem víc. Myslím, že Krapp v Poslední pásce je nejtěžší role, kterou jsem kdy dělal.
Tvrdíte, že váš život ovlivňovaly náhody. Která pro vás měla nejdůležitější vliv?
Často jsem chodil do Divadla Satiry, kde byl ředitelem Oldřich Lipský a hlavním hercem Lubomír Lipský. Znali mě z hlediště a jednou, když onemocněl herec Ladislav Rychman, nechali mě zaskočit v představení Cirkus plechový. V příští hře, kterou napsal Josef Kainar, pro mě už měli roli. Na tohle představení se přijel podívat Jan Werich a královsky se bavil. Já pak od něj asi za měsíc dostal nabídku do nově otevřeného Divadla Voskovce a Wericha. Bylo mi šestnáct a šel jsem. To byla náhoda i velké štěstí.
Jací byli Voskovec s Werichem?
Měli na mě velký vliv. Werich mi třeba jednou zakázal filmovat. Měl jsem hrát hlavní roli a on říkal: To si musíš rozhodnout, jestli chceš dělat v divadle, nebo filmovat. Voskovec mi to rozmluvil, Werich mi to zakázal. A já jsem mu za to dodnes vděčný.
Ale pak jste Wericha opustil.
To bylo v roce 1948, když Voskovec odcházel do Paříže jako stálý zástupce UNESCO. Werich divadlo rozpustil a chystal se do Karlína. Já s Lubou Hermanovou jsme dostali nabídku, abychom šli s ním. Rozhodl jsem se, že to neudělám, přestože se na mě tehdy Werich zlobil. Šel jsem do Pardubic a po dvou letech do Realistického divadla. Na třiatřicet let a tři měsíce.
V osobním životě jste zvolil samotu. Připomínáte mi tím vaši poslední roli - také hlavní postava Poslední pásky, Krapp, stojí na jevišti sama. Co ještě máte společného?
Krapp má cosi společného s každým člověkem, který se o něco pokouší, ke kterému patří všechny lidské chyby i pochybnosti. Obdivuji na něm sžíravou a sebezničující pravdivost, s jakou o sobě hovoří, současně je co nejkritičtější. Beckett vybere ze života devětašedesátiletého člověka jeden jediný zážitek - to, že položil hlavu na prsa krásné mladé ženy, že se jí rukou dotkl a že spolu, unášeni na loďce, prožili něco krásného. Je to pro něho světýlko v tunelu. Má jediný, nádherný zážitek z lásky.
Víte, já jsem si samotu zvolil, protože nejsem moc nadaný žít s někým, přestože mám lidi hrozně rád. Žiji v samotě, ale sám nejsem - mám děti i vnuky.
Jste vidět v televizi, ve filmu, v divadle. Co byste nedokázal opustit?
Divadlo. To, co umíme, jsme se naučili v divadle. Všechny „přidružené výroby“, jako je televize, rozhlas nebo film, využívají, co se tam herci naučili. A pak, divadlo je nejtěžší... a nejkrásnější.
 Josef Vinklář (vlevo) a Josef Langmiler převzali v Přelouči Cenu Herecké asociace za celoživotní mistrovství v dabingu. Vinklář a Langmiler byli oceněni spolu s Luďkem Munzarem a Věrou Galatíkovou. |
 Josef Vinklář, Luděk Munzar, Věra Galatíková a Josef Langmiler převzali v Přelouči Cenu Herecké asociace za celoživotní mistrovství v dabingu. |
 Miroslav Donutil a Josef Vinklář. |
 |
 Národní divadlo uvede 16. října premiérovou koprodukci opery a činohry - Poslední pásku Marcela Mihaloviciho a Samuela Becketta. Vystoupí v ní Josef Vinklář (na snímku) a pěvec Ivan Kusnjer. |
 Josef Vinklář. |
 Josef Vinklář. |
 Autor hudby Zdeněk Barták a herec Josef Vinklář před projekcí prvního dílu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. |
 Josef Vinklář a Ladislav Chudík před projekcí prvního dílu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. |
 Josef Vinklář a Ladislav Chudík si dávají cigaretu před projekcí prvního dílu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. |
 Tak ten pořádně překvapí. Autor mu dopřál nečekanou změnu. Zmoudřel, a dokonce spolu s Blažejem nacházejí jistou rovinu možné spolupráce. |
