Vinklář: I doktor Cvach se může polepšit

  13:57aktualizováno  13:57
V televizi zanedlouho znovu ožije vysmívaná postava doktora Cvacha v pokračování seriálu Nemocnice na kraji města. "Zůstane za ním určité tajemství," říká představitel této role Josef Vinklář. Přiznává, že seriály nijak zvlášť nemiluje, ale ani se jim nevyhýbá.

Ve veřejnosti jste znám především jako představitel záporných rolí. Jak jste k tomu přišel?
Budu vás muset zklamat. Vím, že v obecném povědomí to lidi takhle berou. Pokud jde o filmy a televizní inscenace, jsou to většinou role záporné. Ale když se k tomu připočtou divadelní postavy, vyjde to půl na půl. Je to jako v životě. Člověk není jenom hodný, nebo jenom parchant.

Málo platné, každý si vás spojuje s neschopným, ale chorobně ambiciózním doktorem Cvachem z Nemocnice na kraji města.
A já vám proti této roli postavím Ticháčka ze seriálu Byl jednou jeden dům. Ticháčkova finta: levá, levá, pravá. Báječný chlap.

Řeknu třeba mazaný taxikář z Chalupářů.
Já namítnu ředitel ze Sanitky. Spravedlivý šéf.

Jediné vaše hostování ve vinohradském divadle: další velká záporná role v Návštěvě staré dámy.
A já odpovím, že inspektor Bouše z Hříšných lidí města pražského byl nesmírně slušný člověk. Lidé si neuvědomují, že tohle všechno patří k jednomu herci, protože ty záporné postavy se zřejmě lépe pamatují.

Hrají se také lépe?
Nenajdete nikoho, kdo by hrál radši Othella než Jaga. Jago je bohatší, složitější role. Mám na to takovou legrační teorii. Jenom kladné není nic. I světlo se skládá z kladného a záporného pólu.

Měl jste chuť jít do natáčení nových dílů Nemocnice, i když jste si s doktorem Cvachem v minulosti tolik užil?
Od začátku jsem říkal, že pokud ten Cvach bude prvoplánově vystupovat jako náměstek ministra, nebo dokonce ministr, nepůjdu do toho. Napadlo mě: Co kdyby Cvach přišel na to, že je blbej, profesně na to nemá a všechny ty knížky četl úplně zbytečně? Režiséru Bočanovi a autorovi se to zdálo zajímavé a ve scénáři se to nějak odrazilo. Možná, že to bude pro diváky překvapivé.

Proboha, chcete snad říci, že se z Cvacha stane kladný hrdina?
To ne! Ten člověk je neschopný, ale má věcně pravdu a pojmenuje ji. Ostatní v tu chvíli nevěří, že tu pravdu opravdu má. Odejde a zůstane za ním takový otazník, tajemství. A to by mohlo být to nejzajímavější. Navíc se v seriálu objevují nové postavy v podání Martina Dejdara, Báry Hrzánové, Saši Rašilova, které budou oživením.

Má pro vás televizní seriál nějaké zvláštní kouzlo?
Ne, protože je to rasovina. Je za to víc peněz, ale hlavně proto, že se taky natáčí víc hodin než při inscenaci. Dělá se dvanáct hodin denně.

Ale čeští diváci seriály milují.
Nejen oni. V Maďarsku a Jugoslávii se Nemocnice vysílala čtyřikrát nebo pětkrát. A v Německu to bylo ještě větší bláznění, posedmé to šlo v nejméně vhodnou dobu, ve dvě odpoledne, a mělo to asi dvaaosmdesátiprocentní sledovanost. Vím, že Němci se na pokračování Nemocnice těší snad víc než my.

Manželství? Nic pro mne

Člověka napadne otázka: Jaký jste ve skutečnosti? Máte zvláštní, nevyzpytatelné oči. Jaké máte o sobě mínění?
Myslím si, že jsem člověk, který v životě poctivě pracoval. A protože jsem byl kluk z vesnice, měl jsem touhu něco dokázat sobě i ostatním. Nejdřív jsem to zkoušel ve sportu. Jako fotbalový žák jsem kopal za výběr Čech proti Moravě. A vyhráli jsme. V sedmnácti jsem hrál za STK Smíchov druhou hokejovou ligu. Konec tomu udělal v šestačtyřicátém roce Jiří Voskovec, který mi řekl, abych se rozhodl, jestli chci sportovat, nebo hrát divadlo.

Měl jste jasno?
Ano, chtěl jsem být hercem, ale ne průměrným. To je v umění jedno z největších neštěstí. Člověk sice ví, že není podprůměrný, ale současně je nešťastný, že není nadprůměrný. Je to skoro stejné jako polopravda: ta je někdy horší než lež. Vždycky jsem věděl, že pokud nedosáhnu úrovně kolegů Racka, Munzara, Brabce nebo Cupáka, což jsou moji vrstevníci, bude to špatně. Nechci posuzovat, jestli se mi to podařilo, ale snažil jsem se o to.

Jste velký egoista?
Myslím, že ne, ale musel byste se zeptat jiných. Nikdy mě nenapadlo, abych vrátil malou roli, v níž takzvaně sloužíte.

A v soukromém životě?
To je jiné. V určitou chvíli jsem pochopil, že nejsem ideální člověk pro manželství, a dobrovolně jsem zvolil samotu. Zdůrazňuji, že mluvím o manželství, ne o rodině. Se svými syny a vnoučaty mám krásný vztah, trávíme společně prázdniny, tam jsem zcela zbaven jakéhokoli egoismu. Jedním z důvodů, proč stále pracuju, je, že to rodina potřebuje.

Prožil jste dvě manželství, s herečkami Janou Dítětovou a Ivankou Devátou. Obě se rozpadla údajně z vaší viny. Je to pravda?
Žádné manželství se nerozešlo pouze z viny jednoho člověka. Na to musí být dva. Já jsem jenom cítil větší díl viny. Prostě neumím žít s přistřiženými křídly, ztrátu svobody snáším velmi těžce. Jana Dítětová byla skvělá herečka a vynikající člověk. Ivanka Devátá skvělá máma i manželka, ale profesní vývoj jsme měli nerovnoměrný. Teď je úspěšná spisovatelka. Ale každý máme jiný pohled na svět. Víte, co je zajímavé? Nikdy jsem sám v sobě nerozřešil dilema, jestli vztah se ženou je pro mě hodnotnější než kamarádi. Bez kamarádů neumím žít.

Vím, že máte mnoho přátel mezi malíři, spisovateli nebo lékaři, ale přátelíte se také například s hokejovým trenérem Ivanem Hlinkou...
Ano, byl jedním z těch, kteří se mi při povodních ozvali. Volal až z Omsku, kde trénuje, jestli nepotřebuju peníze. Nepotřeboval jsem.

Proč vstoupil do KSČ?

Jedním z vašich prvních velkých přátel byl hned po válce Pavel Kohout. Trvá to přátelství, i když byl Kohout mezitím v exilu a nekomunikovali jste?
Hrál jsem v jeho divadelních hrách a filmech, v mládí jsme byli stejní svazáci, měli jsme stejné názory, dělali stejné chyby. Přátelství trvá, ale prožilo si jedno škobrtnutí. Nechci to rozebírat, protože Pavel o tom taky nemluví. On o mě něco řekl, já o něm taky, nějakou dobu jsme spolu nemluvili. Já jsem dlouho nevěděl, že byl k emigraci donucen.

Jak jste se usmířili?
Zásluhou Vlasty Chramostové, Standy Miloty a Arnošta Lustiga. Říkali: Vy volové, byli jste jako pokrevní bráchové, a teď spolu nebudete mluvit? Každý z nás udělal jeden krok, takže je to v pořádku. Už několik let spolu trávíme silvestra a teď hraju v jeho novém filmu. To je zcela mimořádný spisovatel, počet jeho her a románů vydaných v zahraničí je srovnatelný s tvorbou Karla Čapka.

Ovlivnil Pavel Kohout váš vstup, jako sedmnáctiletého kluka, do KSČ?
Ne, v tom byl vliv mého otce, on dokonce zařídil, že mě přijali před dovršením osmnáctého roku. Mě ani na chvilku nenapadlo, že bych to neudělal, protože jsem si ho bezmezně vážil. Byl to nejlepší člověk, jakého  jsem poznal. Když jsem v osmašedesátém z KSČ vystoupil a posléze byl s Jiřím Adamírou nařčen z rozbití Realistického divadla a vyloučen, můj problém byl, jak to řeknu otci. Věděl jsem, že to bude považovat za zradu.

A považoval?
Řekl mi, že jsem udělal velkou chybu. V tom jsme se nikdy neshodli, ale když jsem pak nějakou dobu nesměl hrát ve filmu, televizi a rozhlase, povídal, chudák malá, že jestli se tak ke mně budou chovat i nadále, vystoupí i on. Dělal jsem si legraci, že to by se Kominterna určitě otřásla v základech, ale on to myslel opravdově.

V divadelních začátcích jste hrál u Voskovce a Wericha. Jaký vás ovlivnili?
Werich se přátelil s mým otcem, který mu jako zedník opravoval dům na Kampě. Vyprávěl mu o Americe, otec jemu o koncentráku. Voskovec a Werich na mě působili takříkajíc pedagogicko-ředitelsko-otcovsky, protože sami syna neměli. Chovali se ke mně nádherně. Zajímavé je, že se o nich hovoří málem jako o jednobuněčných dvojčatech, ale ve skutečnosti byl každý úplně jiný.

O Voskovcovi v poválečném období se toho ví mnohem méně než o Werichovi. Po osmačtyřicátém roce zůstal na Západě a nikdy se nevrátil. Sledoval jste jeho život?
Byl to neobyčejně jemný, tolerantní a vzdělaný člověk. Jeho životem po odchodu z republiky jsem se zabýval ze všech dostupných pramenů. Vím, jak ho mrzelo, že se v Americe víc neprosadil. Chtěl režírovat, ale k režii se nedostal. Přitom to uměl skvěle, což jsem na vlastní kůži zažil. Chtěl učit, ale ani to mu nebylo dopřáno. Ale říkal, že to všechno mu nahradil fakt, že žil ve svobodné zemi.

Je zajímavé, že jste se jako herec vyučil v autorském divadle, ale pak jste celý život působil v kamenných divadlech, v Realistickém a Národním. Proč? Považujete se za herce rozmáchlých gest?
Ani bych neřekl, i když v Národním divadle musíte hrát tak, aby vaše gesto viděli i na poslední galerii. Nevím, jestli bych uměl hrát v Činoherním klubu nebo v Divadle Na zábradlí, protože jsem to nezkusil. Teď dělám jeden pořad ve Viole a jeden v Lyře Pragensis. Je to pro mě nový a ohromně zajímavý svět, jiné divadlo, důvěrné, intimní. Ani Realistické divadlo nebyl nijak velký barák. A přestože nabídky přišly, neměl jsem důvod ho opouštět, protože do padesáti let jsem si zahrál všechno, co si herec může do padesáti zahrát.

Nabídce z Národního divadla jste ovšem neodolal.
Národní divadlo mě zajímalo, pokud zaručovalo perspektivu. Podle stávajícího statutu jsem hostoval ve třech hrách, a když se pak rozhodovalo o trvalém angažmá, nějaký blbeček prohlásil, že herec vyloučený z KSČ prý nesmí dělat na státní scéně. Ale já jsem se tam necpal! Pak se vysvětlilo, že žádné takové usnesení neexistuje, že si to vymyslela nějaká okresní partajní instruktorka.

Zažil jsem požár i povodeň

Jako malý chlapec jste byl svědkem toho, jak vám shořela rodná chalupa. Bylo to horší než loňská povodeň?
Zážitek z dětství byl o to horší, že mně bylo pět let. Pamatuji si všechno do detailu. Stalo se to ve čtvrt na jedenáct v noci. Otec nejdřív zachránil domácí zvířata a pak, když viděl, že máma není s námi, ale pomáhá jemu, si vzpomněl, že v posteli jsou ještě dva kluci, já a brácha. Přespali jsme u sousedů a ráno jsme odjeli žít do Prahy, kde rodiče nikdy předtím nebyli.

Ví se o vás, že máte silný citový vztah ke Kampě, kde už téměř devatenáct let žijete. Při povodni sahala Vltava těsně pod okna vašeho bytu v prvním poschodí a ještě dnes je z obnaženého zdiva v přízemí cítit vlhkost. Měl jste strach, že voda váš byt pohltí a zase nebudete mít kde bydlet?
Tenhle druh strachu jsem neměl. Ale obával jsem se o obrázky, které jsou krásné a které sbírám celý život. Neumím si bez nich představit den. Nejde o to, že bych přišel o majetek, ale ty obrázky by už nebyly, nikdo nikdy by se na ně nemohl dívat. Naštěstí se jim nic nestalo. To paní Medě Mládkové, která bydlí ob barák a měla úplně zničený byt, uplavalo po Vltavě šest nebo sedm překrásných obrazů od Koláře.

Kolik chybělo ve vašem případě?
Voda stoupla do výšky dva metry devadesát šest centimetrů, chybělo asi dvacet centimetrů a měl bych ji v bytě. Mé potíže spočívaly pouze v tom, že při rekonstrukci elektrického vedení jsem nějakou dobu nemohl svítit a topit, takže jsem se učil roli při svíčkách. Ale to je vlastně legrační ve srovnání s lidmi, kteří nemají střechu nad hlavou a ani peřinu. Jedné paní v bývalé Werichově vile zbylo jen sako, kalhoty a tenisky.

Má Kampa z povodňových dnů nějaké své hrdiny?
Má bezejmenné hrdiny, které ovšem dobře znám podle jmen, protože tu žijí. Společně se ráno někde najedli a pak celý den nepředstavitelně dřeli.

Nebyl by to námět na film?
Velká témata potřebují časový odstup. Myslím si, že takový scénář vznikne, ale chce to čas. A taky někoho, kdo to bude umět napsat. Patřil by tam příběh o starém pánovi, jemuž zbyl jen vařič. Když se ho novinář zeptal, co bude dělat, odpověděl: Já nevím, snad budu čekat, až tu zmrznu. To je hrozné.

Chtěl byste si v takovém filmu zahrát?
Ne, protože jsem byl postižen jen částečně, a hlavně jsem nepatřil k aktivním účastníkům odstraňování následků. Byly prázdniny, s jedním synem jsem přežíval na chalupě a druhý mi podával telefonické zprávy. Já už manuální práci jaksi nezastanu.

Josef Vinklář

Narodil se 14. listopadu 1930 v Podůlší u Jičína. Je rozvedený, žije sám. S herečkou Janou Dítětovou má syna Jakuba, s herečkou a spisovatelkou Ivankou Devátou syna Adama. Ani jeden se nedal na herectví, první je malíř, druhý podnikatel.
Hereckou dráhu zahájil v roce 1945 v Divadle satiry, v letech 1946-1948 hrál v Divadle Voskovce a Wericha, v období 1948-1950 v Městském divadle Pardubice. Následovala dvě dlouhodobá angažmá: 1950-1983 Realistické divadlo v Praze, od roku 1983 Národní divadlo.
Počet jeho filmových rolí se blíží stovce, více než dvojnásobek je postav v televizi a ještě mnohem více v rozhlase. V televizních seriálech zaujal diváky především jako doktor Cvach v Nemocnici na kraji města, inspektor Bouše v Hříšných lidech města pražského a boxer Ticháček v seriálu Byl jednou jeden dům.

Národní divadlo uvede 16. října premiérovou koprodukci opery a činohry - Poslední pásku Marcela Mihaloviciho a Samuela Becketta. Vystoupí v ní Josef Vinklář (na snímku) a pěvec Ivan Kusnjer.

Josef Vinklář.

Josef Vinklář.

Autoři:

Nejčtenější

RECENZE: Metallica a opakovaný vtip? Už zase hity naředila Jožinem

James Hetfield, Metallica, Letiště Letňany (18. srpna 2019)

Americká kapela Metallica hrála v neděli večer v pražských Letňanech sedmdesáti tisícům fanoušků, koncert byl velkolepý...

Hudební kalendář 2019: Koncerty světových hvězd, které nesmíte prošvihnout

Michael Bublé odehrál svou tuzemskou koncertní premiéru 24.1. 2014 v O2 aréně.

Rok 2019 zpříjemní hudebním fanouškům vystoupení řady hvězd. Přijedou Michael Bublé, Eros Ramazzotti nebo Ariana...

Hudební kalendář 2019: Největší letní festivaly v Česku

Rock for People 2018

Festivalová sezona začala letos brzy. Po celé republice od května do září probíhají desítky hudebních přehlídek, které...

RECENZE: Ječící fanynky a jalová show. Praze se představila Billie Eilish

Billie Eilish 20. srpna 2019 v pražské O2 areně

Beznadějně vyprodaná pražská O2 arena přihlížela v úterý večer koncertní premiéře hudebního zjevení dnešní doby....

No Time To Die. Tvůrci prozradili název pětadvacátého filmu s agentem Bondem

Ve snímku No Time To Die (Není čas zemřít) se zřejmě naposledy objeví v roli...

Pětadvacátý film s Jamesem Bondem ponese název No Time To Die (Není čas zemřít). Na sociálních sítích o tom informovali...

Další z rubriky

Žebříček nejlépe placených hereček vede opět Scarlett Johanssonová

Scarlett Johanssonová (Los Angeles, 22. dubna 2019)

Nejlépe placenou herečkou na světě se letos stejně jako minulý rok stala americká hvězda Scarlett Johanssonová. Podle...

Velkolepé, děsivé a groteskní. Film o Stalinově pohřbu jede do Benátek

Sergel Loznica uvedl na karlovarském festivalu 2019 dokument Proces

Vedle Marhoulova Nabarveného ptáčete, studentské práce Sh_t Happens a restaurované Extase má Česko na 76. festivalu v...

VIDEO: Ryjeme držkou v zemi. V Amnestii zazní Pasážová revolta

David Koller, Richard Műller a Viki Olejárová zpívají Kryla v písni k filmu...

David Koller, Richard Műller a Viki Olejárová nazpívali k filmu Amnestie píseň Karla Kryla Pasážová revolta. Přidali se...

Domácí násilí: Soud chce vyšší tresty, pokud k němu dochází před dětmi
Domácí násilí: Soud chce vyšší tresty, pokud k němu dochází před dětmi

Fyzické i psychické násilí v přítomnost dětí může mít ještě větší dopad, než tomu bylo doposud. Násilník se totiž nedopouští trestného činu pouze na partnerovi, ale také na nezletilých. Jaké následky může domácí násilí mezi partnery na dětech zanechat?

Najdete na iDNES.cz