Z dokumentu, který natočil Oliver Malina Morgenstern, jako dýchly doby zapadlých vlastenců, kronikářů, písmáků a kantorů. Však také předpremiéru měl na rodné Vysočině obou velikánů, v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde žil Březina a v nedalekých Komárovicích zase Lesný.
Ale navzdory četným archivům promlouvá z filmu zejména současnost včetně studentů: jeden píše práci o indologovi Lesném, jiní recitují Březinovy verše. Básníkovo jméno nesou i školy, což zní paradoxně při citaci z jeho dopisu, kde svou učitelskou profesi označuje za otrockou robotu.
Kuriózní je, že neexistuje doklad o žádném osobním setkání obou rodáků, pouze pár uctivých dopisů, které vyměnili. Při pátrání jejich po životě a odkazu však tvůrci objevili neznámé detaily i zajímavé souvislosti.
Tak třeba Lesného vnuk se poprvé dozvěděl, že jeho dědeček, k jehož indickým přátelům patřili držitel Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranáth Thákur i politici Džáváharlál Néhrú a jeho dcera Indira Gándhíová, studoval v Oxfordu. Mimo jiné romštinu, kterou zkoumal také doma v osadě, posléze vyhlazené nacisty.
V Březinově domě zase figurují lampa od Heleny Čapkové, stůl, který básníkovi daroval její bratr Karel Čapek, ale také klobouk, jejž si v archivním záběru zkouší Václav Havel. A právě s Havlovými na jejich rodinném sídle se stýkala Anna Pammrová, básníkova celoživotní múza.
Od Havla je jen krůček k Miloši Formanovi citujícímu historku, podle níž se Březina odmítl podívat k nebi na první letadlo nad Prahou se slovy „umím si představit“, a od Lesného objevování Orientu zase k nynější módě indické jógy, tanců a filozofie.
Mimochodem hlavním pojítkem mezi historickými i dnešními hrdiny dokumentu je vzdělanost; ne náhodou byl dokument věnován obětem a pozůstalým střelby na filozofické fakultě.
