Z natáčení dokumentu Věřím, že více světla potřeba nebude

Z natáčení dokumentu Věřím, že více světla potřeba nebude | foto: Česká televize

KOMENTÁŘ: Kdo si dělá z Jana Palacha reklamní štít na tribunu

  • 4
V premiérovém dokumentu režisérky Olgy Sommerové nazvaném Věřím, že více světla potřeba nebude, který v úterý večer uvede ČT 2, se o památném činu Jana Palacha zase tak mnoho překvapivých faktů nedovíme. Přesto je to film důležitý nejenom kvůli tomu, že ve čtvrtek si připomínáme akt studentova sebeupálení a v neděli výročí jeho smrti.

Mnohokrát se na obrazovce zopakuje obvyklá floskule, jak je Palachův odkaz v současnosti aktuální, a dokument to nakonec skutečně potvrdí – i když poněkud jinak, než asi tvůrci zamýšleli.

V bezděčném druhém plánu totiž ukazuje, kdo všechno se dneska beze strachu, v plném pohodlí občanských svobod obrňuje právě jménem mladíka, jenž za ně položil vlastní život.

Jistě, nezajímavý není ani první plán. Historik Petr Blažek objevil nové svědky i poznatky o Palachově životě, zejména pak svědectví o jeho povaze.

Film rovněž mapuje, jak se Palachovi budují pomníky či památníky, jak jeho jméno dostávají ulice, náměstí, parky, sochaři vytvářejí jeho sochy, malíři zas obrazy muže v plamenech. Nicméně to už se vesměs ví, ačkoli třeba připomínka Palachových předchůdců i následníků napříč zeměmi se zmiňuje málokdy a neměla by upadnout v zapomnění.

Objeví se tady i smutné trosky někdejší kliniky, v níž kromě Palacha zemřel kněz Josef Toufar umučený komunisty, ruina oživená pouze soukromou instalací. Z rodinné historie Palachových se pak vynoří cukrářství jeho předků, Janova výchova v duchu první republiky a jeho posedlost Janem Husem.

Ale zazní také vzpomínky spolužáků ze základní školy líčících, že to nebyl žádný tichý melancholik, nýbrž „veselý, čilý kluk a hrozný rváč“, stačilo prý, aby někdo ublížil mouše, a pral se do posledních sil. Coby kuriozita se pak ještě zmiňuje údajná cikánčina věštba, že potomek paní Palachové jednou povede národ v boji za svobodu.

Vůbec nejsilnější však jsou právě dopisy matky Jana Palacha adresované mamince Jana Zajíce, tedy pochodně číslo dvě; vyvěrá z nich nekonečný smutek obou žen, jejichž hrdost na syny, které vychovaly, se v nich sráží s vědomím bolestné ztráty.

Pochopitelně nechybějí citace z dopisu Jana Palacha včetně věty, jež dala snímku název – „Věřím, že více světla naše národy potřebovat nebudou“ – a studentových požadavků s tím, že pokud nebudou splněny do pěti dnů, do 21. ledna 1969, „vzplanou další pochodně“.

U podmínek se sluší zastavit. Jsou stručné: okamžité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv, dobové propagandy okupačních vojsk. Nic víc – přesto to Palachovi stálo za nejvyšší oběť. Neboť, jak v dokumentu též zazní, závan svobody v roce 1968 přišel a „byla tak nádherná a tak krátká, že o to hlubší zoufalství ji následovalo“.

Střih: třicet let už chválabohu žijeme bez cenzury. Každý si může psát, číst, prohlašovat a vykřikovat, cokoli chce. Nikomu nic nehrozí, nikdo nic neriskuje, pouze ryze demokratickou možnost, že mu národ nebude chtít naslouchat.

Proto se hodí Palachovo jméno, coby štít nezpochybnitelné mravní čistoty, jímž se vyzbrojují na tribunách hlasatelé novodobých pravd. Jistě, třeba to myslí upřímně, ale zavání to laciným příživnictvím na legendě. Neboť Jan Palach není marketingová značka, kterou by se na požádání obalovaly politické či aktivistické nabídky, aby přesvědčily o svých dobrých úmyslech.

Přinejmenším je to nevkusné – a bezpečné.