Když se točí Tele Tele, není na nic čas. Štáb nasedne do vozu, ten ujede deset metrů a vtom už někdo volá, že je všechno jinak a točit se bude jinde. Veronika Žilková, Richard Genzer i Michal Suchánek jsou na to zvyklí. Josefa Cardy neboli "Cardy Retardy" se nikdo na nic neptá, na to je zase zvyklý on. Vůz udělá zpátečku a jde se zpátky do šaten.
Změna nikoho nepřekvapí, Veronika Žilková si jen přehodí účes, aby ze sebe udělala úřednici. Z maskérny se vrací k nepoznání, ledově modré oči blýskají za dioptriemi brýlí se zlatými obroučkami. Je přísná a přesvědčivá. Jí i Richardu Genzerovi běží hlavou scénář krátké scénky z podatelny. Na řeči moc není čas, bude se točit.
Zábava jako na pásu
Zábava na Nově vzniká, jako když v továrně jede pás - na několik směn. Není divu, že při takovém tempu kvalita občas klesne. "Jsme tři autoři," říká Veronika Žilková a počítá. "Tři lidi, sto dvacet dílů po třiceti minutách, to je šedesát celovečerních filmů. To je přece strašný!" říká a neubírá z kalupu, kterým si to žene na scénu. "Pondělí, úterý točíme, středa a čtvrtek taky, po nocích píšeme, pak ještě střižny, chodíme do archivů, vybíráme politiky a písničky, poslechneme si jich šedesát a vybereme jednu," pokračuje herečka. Je toho dost, aby člověka přešel smích. Tak málo času na výrobu vtipů, jaké musí stačit triu Žilková, Genzer, Suchánek, snad neměli ani komici Lábus s Kaisrem v improvizovaném pořadu Ruská ruleta, ve kterém dostávali náměty přímo od diváků v sále.
"Od tvůrců pořadu Tele Tele se žádá velká produkce, a tudíž mají odpovídající odpad," ohodnotil dramatické nasazení komiků z Novy herec a režisér Milan Šteindler. Ale nebyl nespravedlivý a autory pochválil s tím, že se mu některé díly líbí. Není sám. K zapřisáhlým obdivovatelům Tele Tele patří například brazilský fotbalista Adauto Evandro da Silva, který nyní hraje za pražskou Slavii. V Česku je něco přes rok a za tu dobu si stačil najít cestu k tomuto pojetí zábavy. Díváte se na českou televizi? ptali se ho v jednom rozhovoru. "Nejradši mám Tele Tele, líbí se mi, jak si tam dělají srandu z Teletubbies," smál se útočník parodii na barevné plyšáky převzaté z britské BBC, které po dopoledních hltají batolata a jejich maminky na mateřské.
Lidé se červenají
Každá doba měla svůj humor, někdy lepší, jindy horší. Na ten dnešní se spousta lidí zlobí. Kritici říkají, že nestojí za nic a že dřív bylo líp. Mají pravdu? Procenta sledovanosti přece jasně mluví pro tyto pořady. Mnozí se však ptají dál: Nesmějeme se hloupostem? Nedávno zesnulý Miroslav Horníček mínil, že když se řekne humor, v deseti hlavách hned vznikne deset představ - každá jiná a každá svéhlavě uplatňující svá vlastní práva a stejně svéhlavě popírající práva představ druhých a odlišných. Stručně: ne všem se musí líbit to, co se líbí druhým. Zrovna Petr Novotný je ideální příklad. Jedni ho milují a druzí nemohou vystát. Nikdo mu však neupře, že je nejlépe připraveným bavičem českého showbyznysu. Slovy obchodníků - je to profesionál.
Na obrazovce nebo na jevišti působí uvolněně a spontánně, vtipy a historky sype z rukávu, jako kdyby ho právě napadly. Ale je to jinak. Novotný každou větu poctivě piluje, a než se s ní ukáže v televizi, vyzkouší ji na představeních, s nimiž objíždí republiku. Když se lidé něčemu nezasmějí, příště to vypustí. A když to pak řekne v televizi, hned si na "koláčích sledovanosti" ověří, které z vtipů zabraly a při kterých diváci přepínali na jiný program. A jeho Dobroty vedou, i když proti nim na konkurenční stanici nasadí film Marečku, podejte mi pero. Ale zajisté není Novotný jedničkou pro každého. Třeba pro herce Tomáše Hanáka. "Novotný je symbol toho jadrného českého humoru, situovaného leckdy pod pás, do míst kolem pohlaví," popsal jeho styl. "Ono pak stačí říct třeba ochlupení a všichni už se začervenají a takhle tleskají..."
Novotný, věčně rozjařený byznysmen v těle klauna, se však brání. "Já mám také rád Monty Pythony," mluví o britském intelektuálním humoru, "ale ve svých pořadech chci pobavit všechny a právě za to dostávám vynadáno. Styděl bych se, kdybych začal říkat citáty, kterým takzvaně vy blbci nebudete rozumět. Lidi se chtějí bavit všichni a já jim všem chci posloužit." Pravda bude někde uprostřed. Český humor současnosti není zřejmě ani horší, ani lepší než ten, který oprašujeme ve filmových archivech. Spíš je ho jen tolik, že si z něj musíme vybírat. A jestli je opravdu dobrý, to poznáme teprve za několik let. Jak říká kritik Vladimír Just: "Kvalitní humor je právě proto kvalitní, že odolává času."
|
Hitparáda televizní zábavy
Šest různých pořadů - pět způsobů, jak rozesmát. Někteří komici nás bavili před lety, jiným se smějeme dnes. Kdo byl nejlepší? Nad tím se zamýšlí Vladimír Just, kritik a publicista, který se humorem zabývá mnoho let. |
|
Kaiser & Lábus
(Možná přijde i kouzelník)
Jiří Lábus: Je rok 2012, je hodina dějepisu. Takže dnes budeme opakovat události z Prahy 89. K tabuli půjde Karolina Kaiserová.
Oldřich Kaiser: Já to věděla! (ošívá se)
Lábus: Tak nám popiš listopadové události v Praze. Kdy a kde začala celá akce?
Kaiser: Bylo to těžký. Bylo to teda... v listopadu.
Lábus: A kdy přesně?
Kaiser: No, bylo to na podzim.
Lábus: Bylo to kdy? V listopadu... no? Sedmnáctého! A kde? Na Al...
Kaiser: Na Aljašce?
Lábus: Na Albertově! Nenapovídejte, nebo vás vyrazím. Kolik tam bylo lidí?
Kaiser: No bylo tam hodně lidí.
Lábus: A kolik? Přesněji?
Kaiser: Byl tam Petr, Dušan, Mirek...
Lábus: To bysme tady mohli být do zítřka! Dvacet tisíc studentů tam bylo! Kaiserová, tak se mi zdá, že neodmaturujete.
Co na to Vladimír Just (směje se)
Nadějné začátky, smutné konce. Fandil jsem jim v minulosti opravdu moc, byl to humor moderní, neuctivý, správně ujetý, humor proti většině, používal divokou nadsázku a zkratku, nepředstíral, ale naopak vítal divokou improvizaci. Pak se to nějak zvrtlo. Jejich současný pořad Zeměkoule je najednou polopatistický, bez vtipu, zkrátka se za ně stydím. Zlatá Bohdalka s Dvořákem! |
|
Dvořák & Bohdalová
(Televarieté)
Vladimír Dvořák: Okamžitě slezte dolů, já jsem slíbil, že vás přivedu celou.
Jiřina Bohdalová: A nevíte, po čem bych měla slízt?
Dvořák: No po čemkoli.
Bohdalová: Já tady právě žádný počemkoli nevidím.
Dvořák: Tak skočte.
Bohdalová: Chtěla jsem se jenom zhoupnout. Teď lituji, že jsem si nevzala padák.
Dvořák: Pár metrů přece není problém.
Bohdalová: Já se těch metrů nebojím, bojím se toho dopadnutí.
Dvořák: To jste mi připomněla výbornou anekdotu, jak se lupič smekne na římse jednadvacátýho patra...
Bohdalová: Vy si dovedete vybrat okamžik na vyprávění anekdoty.
Dvořák: A teď se smekne na té římse a padá kolem těch jednadvaceti pater se řítí a křičí...
Bohdalová: Haló!
Dvořák: ... křičí: Lidi zadržte mě, zadržte mě, já jsem lupič!
Co na to Vladimír Just (neutrálně)
Střední proud zábavy. V době, kdy byli pravidelně na obrazovce, jsem je moc nebral, připadali mi usedlí, akademičtí, sterilní, státotvorní, očekávatelní, bačkoroví a estrádní. Dnes jejich humor zpětně oceňuji, protože měl něco, co masová polistopadová zábava zpravidla postrádá: inteligenci, vkus a míru. Nikdy nesklouzli do oplzlostí a hlavně se nepodbízeli. Nepamatuji se, že bych se za ty dva někdy styděl. |
|
Suchánek & Genzer & Žilková & Carda
(Tele Tele)
Richard Genzer: Dobrý den, jsem tady správně v podatelně?
Veronika Žilková: Ano.
Genzer: Mohla byste jít se mnou ven, mně tam upadly klíče. Já bych je potřeboval podat.
Žilková: Dobře, jdeme.
Co na to Vladimír Just (mračí se)
Na jeden dobrý vtip nebo výstup devět sraček. Prosím neškrtat, sračka je pro mne výsostná estetická kategorie, neznám přesnější, adekvátnější, jemnější a decentnější výraz právě pro humor této kategorie, jemuž nechybí nápady, ale umění se nápadů zbavit. Výsledek je řídký, nezadržitelný a chorobný, fekálie jsou tu cílem, nikoli prostředkem jako například u Jaroslava Haška. |
|
Šimek & Krampol
(Jedeme do Evropy)
Miloslav Šimek: Surio Mario, jak jsi spokojen s vývojem v té naší džungli?
Jiří Krampol: Nejsem, nejsem. A má Maruška taky nejsem.
Šimek: Kdo to je Maruška?
Krampol: Manželka má přece!
Šimek: Já ti ji neberu! Já mám doma taky jednu, ta mi stačí.
Krampol: Já když vzpomenu sobě, jak na Václavském náměstí jsme s Maruškou stáli a mně mrzly palce v bambusových sandálech - ano ano - a křičeli jsme zprnla hrndla...
Šimek: Cože?
Krampol: Zprnla hrndla.
Šimek: Já nerozumím.
Krampol: Zprnla hrndla!
Šimek: Jo zplna hrdla?
Krampol: Vždyť říkám, zprnla hrndla!
Šimek: To je marný...
Co na to Vladimír Just (neutrální)
Pocit zklamání. Po skvostné generační satiře s Jiřím Grossmannem to šlo se Šimkem rychle z kopce. Propad nastal už s Petrem Nárožným a Luďkem Sobotou, ale průšvih mi symbolizuje jméno Krampol: státotvorná komunální mírná satira v mezích zákona, vrchol až rasistického nevkusu ztělesněný vtipy na "rákosníky". Se Zuzanou Bubílkovou je to přece jen vzestup a mírný pokrok. Opět ovšem v mezích zákona a v politických mantinelech, které jim narýsoval ředitel Vladimír Železný. |
|
Felix Holzmann
(scénka Vzorný vrchní)
František Budín (host): Podívejte, jak je to pivo kalný.
Felix Holzmann (vrchní): Kalný? Kdepak kalný, to je jen špinavá sklenice.
Budín: A to má bejt ten řízek?
Holzmann: No samozřejmě, vždyť to vidíte... ústřice to nejsou.
Budín: Že by vypadal čerstvě, to se říct nedá. Je sotva viditelný, tady naproti dávají třikrát tak velký.
Holzmann: Ale nezapomeňte, že na tom zas tak nevydělaj.
Budín: Vždyť je to úplně studený, všecko, ten řízek je taky studenej.
Holzmann: Není, podívejte. (osahává hostovi obličej řízkem)
Budín: Příště půjdu naproti.
Holzmann: Tam vařej dobře, já tam taky chodím.
Co na to Vladimír Just (směje se)
Extratřída! Klasika! Nikdy se nepodbízel, nikdy nebyl státotvorný a "vlezdokamsí". Vždy byl svůj. V oblasti české klauniády je to Shakespeare. Nemám výhrady, můžu si to pouštět nebo číst dokola, jako Hamleta. |
|
Miroslav Horníček
(Hovory H)
Miroslav Horníček: Mám tady zajímavý dopis z Harapětic, kde stála při vysílání Hovorů H desetiměsíční dcera Iva v postýlce a poslouchala. A tam, jak jsme říkali to zájmeno já, což je "e", tak...
Jan Werich: Tuším, jak to dopadlo.
Horníček: Tak oni mají tu dcerušku vycvičenou na takový podmíněný reflex, že slovíčko "e" znamená na té nádobě vykonat výsledek. A ona je na to zvyklá od tatínka a najednou to slyšela čtyřikrát nebo pětkrát z televize... a třikrát vyhověla. Tak mi píšou rodiče, až to budeme vysílat příště, abych předem varoval, asi aby mohli dát pod Ivušku vykslejvant.
Co na to Vladimír Just (směje se)
Žádný bavič! Humor jako myšlenka, nikoli kotrmelec. I když se jen málo objevoval ve filmech a jeho humor zdaleka nebyl lidový, patřil Miroslav Horníček k těm šťastným klaunům, kteří se mohou spolehnout, že jim publikum vyjde naproti. Že tedy divákům nebude muset podkuřovat. Nikdy komicky nedeformoval hlas ani obličej, nekoktal, nešilhal, nešklebil se, pouze nahlas myslel. |
 Protagonisté pořadu TELE TELE přebírají cenu, 25. ledna 2003 |
