Ale Svěrací kazajka, která zkusí menšinového diváka odlákat od hitu týdne jménem Batman začíná, si ze změti starých motivů upletla nové dráždidlo: možné je tu všechno, srozumitelné skoro nic.
Film přitom začíná jako Fahrenheit 9/11 převlečený za umění: chaotický sestřih z operace v Perském zálivu může naznačovat, že se vztyčí politický ukazováček.
Ale vzápětí režisér John Maybury přehodí výhybku: americký voják je postřelen domorodým chlapcem, kterého chtěl chránit, přežije sice, ale ztratí paměť – a novou kapitolu svého života začne už na domácí půdě zimním autostopem.
U prvního auta zažije bizarní setkání s holčičkou a její opilou matkou, další náhodný vůz jej "sveze" k vraždě, soudu a nakonec do blázince. Tam se v duchu počne stěhovat i leckterý divák.
Adrien Brody, Keira Knightleyová a Kris Kristofferson sice tvoří herecky zajímavé trio, navíc Brody umí vypadat natolik zuboženě a nepřítomně, že přesně zosobňuje typ hrdiny pro experimentální "kafkárnu", která umí zneklidňovat obsahem i tvarem.
Podprahově se nabízí dokonce lichotivé srovnání s Věčným svitem neposkvrněné mysli, jenže vedle téhle rafinovaně logické šarády už Svěrací kazajka chytračí až příliš – a hlavně bez ohledu na to, kam chce dospět.
Zvrácené léčení Brodyho postavy ve schránce v márnici připomíná cvičení studentů FAMU na téma prostor, vyvolávání útržků mysli, hlasů a záblesků se zase podobá pokusům zobrazit halucinace narkomanů.
Pod účinkem drog se zdá nejen hrdina, ale každý, kdo mu přijde do cesty: lékaři, pacienti, ba i dívka, u níž najde útočiště a kterou Keira Knightleyová předvádí v poloze pro ni nevšední, coby mírně vulgární ztracenou holku z bufetu.
S její pomocí vede hrdina boj s časem při pátrání, jež vtělil do věty: "Musím zjistit, jak zemřu." On možná ano, ale člověka před plátnem to příliš nepálí, pokud není stoupencem filmů založených na záměrně zmateční až uměle chladné odtažitosti.
Jednu výhodu však Svěrací kazajka má: dá se o ní dlouho a vášnivě diskutovat. Neboť každý si ji vyloží jinak – a všichni budou mít pravdu.
