RECENZE: Chvíle, kdy pláče i Válečný zpravodaj tak, že neovládne hlas

Sympaticky nehrdinský portrét nazvaný Válečný zpravodaj by přitom mohl za hrdiny klidně označit i své tvůrce, kteří rozhlasového reportéra Martina Dorazína snímali v bitevní zóně Ukrajiny. Vzhledem k okolnostem lze vlastně pochopit i fakt, že kamera mnohdy sleduje jiné děje než titulní postavu.

Dramatická jízda deštěm za zvuku výstřelů kamsi do tmy, která dokumentární novinku kin otevírá, nastoluje pocit, že hlavním údělem každého válečného zpravodaje je osamělost. Ostatně později sám Martin Dorazín, jinak velmi zdrženlivý, pokud jde o jeho soukromí, zmíní, že tohle není práce pro člověka, který má rodinu.

Ale prakticky vzato sám není, putuje s ním jednak ukrajinský průvodce a přítel Oleh, jednak samozřejmě také tvůrci dokumentu David Čálek a Benjamin Tuček, kteří se dělí o scénář, režii i kameru.

Pro rozhlasové posluchače je pochopitelně zajímavé, že si důvěrně známý hlas mohou konečně spojit s tváří a zjistit, že nepatří žádnému neprůstřelnému supermanovi poháněnému teenagerskou touhou po adrenalinovém dobrodružství.

Dorazín mluví vesměs věcně, ať popisuje svou výbavu rozličných kabelů nebo paralelu mezi zbraněmi a bateriemi, které je také potřeba „zajistit a nabít“. Na svých reportážích mezi rozvalinami fotí, točí, rozmlouvá s přeživšími, jimž s dobrovolníky rozváží chléb, a klade spolu s nimi stejnou otázku, jakou v tuzemsku oživily nedávné povodně: proč někteří lidé odmítají evakuaci, když kvůli nim pak jiní riskují své životy.

To jsou okamžiky, kdy se pozornost filmařů přesouvá k místním, zatímco Dorazín pokuřuje s výrazem nezaujatého pozorovatele. Přímo na kameru se vyjadřuje sporadicky a zpravidla o profesních záležitostech, třeba když vysvětluje, že často vysílá z přístřešku pro kozy, protože je tam nejlepší signál, nebo že do vysílání mluví vždycky rychle a nedělá pauzy, aby mu do jeho projevu v éře všeobecného zkracování nemohl nikdo skočit.

Pouze vzácně jej dokument zastihne v okamžicích, které se netýkají přímo jeho povolání, třeba když si žehlí vyprané svršky a zjistí, co na nich napáchal papírový kapesník zapomenutý v kapse.

Ke svým důvěrnějším myšlenkám, touhám, strachům či pochybnostem však Dorazín filmaře nepustí. Asi nejvíce se otevře při vzpomínce na spoustu kamarádů, které měl v Moskvě a kteří jsou mrtví, respektive během přiznání, že jednou se nad nahrávkami ukrajinských svědectví sám rozplakal tak, že nedokázal ovládat svůj hlas.

Jinak si drží mírný odstup i během folklórně laděné idylky, když Oleha s jeho blízkými vezme na rodné Valašsko. Ještě více pak dramaturgii snímku narušuje občasná propagace Českého rozhlasu, kdy si zásluhy lidí přivlastňuje instituce.

Válečný zpravodaj

70 %

Režie, scénář: David Čálek, Benjamin Tuček

Kinobox: 74 %

Nicméně na ukrajinské půdě, kde se Válečný zpravodaj drží podstaty, má dokument výjimečné parametry. Všímá si totiž barvitých detailů od skleníku s kaktusy přes obrněné bankovní auto po seznamy zásobování „ryba, kondenzované mléko, kilo soli“, a současně zachycuje bezprostřední ohrožení, když do útočné palby zazní jen „Rychle do auta“ a vzápětí vypadne obraz.

Zkrátka lidé před kamerou i za ní si zaslouží respekt a byť zamrzí, že z Dorazína filmaři nedostali osobnější linii, je zjevné, že těžko se vedou hlubší debaty v situacích, kdy na vás volají: „Pozor, dron, dívá se přímo na nás, má zvuk jako sršeň!“