Ve městě okupovaném bojovníky takzvaného Islámského státu strávila Andertová osm měsíců sama po boku speciální jednotky irácké armády, doslova a do písmene pod palbou.
Nicméně výsledný tvar, třebaže nezapře střihačskou zkušenost Toničky Jankové, nemá podobu autorského dokumentu, nýbrž reportáže, v podstatě sledu zpravodajských momentek z první linie.
Toto je válka zblízka. Válka nepřehledná, nekonečná, bezvýchodná a pomalá, pohybující se krok za krokem od domu k domu. Válka doprovázená nezúčastněným hlasem komentáře, jenž sděluje zajímavé podrobnosti, jako jsou zrádné nástrahy silonových vláken vedoucích k minám, ale i jasné dodatky, že se každý den vozí ranění do nemocnic, nebo že „ráno nikdy nevíme, jestli se vrátíme“.
Snímek V Mosulu nemá ústřední příběh, jemuž by se emotivně věnoval, zato na diváka útočí jinak: smyčkou výjevů, ve kterých se střídají mrtví, ranění, sanitky, pláč a prakticky neutichající střelba. Když utíkají civilisté, už se ani neohlížejí, odkud momentální útok vlastně zrovna přichází.
A člověk si s hrůzou uvědomí, jak rychle se na všudypřítomnou hrozbu nejen v našem mírovém pohodlí zvyká. Z neměnné monotónnosti každodenních bojů vytrhnou naříkající děti v krvi, oživování miminka v provizorních podmínkách nemocnice i náhle pochopitelné kopání do zajatců.
Válečný deník
Jednolitost záběrů zdánlivě vzdáleného zmaru občas rozbijí nahodilé detaily, které připomenou globalizovaný svět: třeba plastová lahev s vodou, kterou voják ukazuje směr, nebo mobil, který zazvoní v drásajícím okamžiku obklíčení. To jsou chvíle, kdy obrazový válečný deník nabídne takřka fyzický dotyk událostí, jež v kratičkých televizních spotech takřka zevšedněly.
Ovšem sedmdesátiminutové pásmo reálného boje může zase vyvolat otupělost. Třebaže si dílo V Mosulu udržuje věcný tón, a přestože pouhé záběry děsivých rozvalin hovoří nadevše výmluvně.
