Umučení Krista. film, nebo případ?

Ano, film Umučení Krista je působivý. Ano, je i mimořádně krutý. Ale nenese znaky uměleckého zjevení, nepřepisuje dějiny kinematografie a není příspěvkem k výkladu mýtu, nýbrž jeho popisem. Krev, jíž je zborcen, pak může vypadat jako schválnost, bez níž by se o díle zdaleka tolik nemluvilo.

Každé srovnání bude znít rouhačsky, ale kdyby takhle natočil Peter Jackson Pána prstenů, ukamenovali by ho. Ne za znesvěcení Tolkiena, naopak za oddaný fanatismus. Stále je to totiž „jen“ film, ať už je jeho námět sebeposvátnější, a filmy by neměli točit lidé posedlí jedinými pravdami, nýbrž lidé posedlí filmařinou.

Ani mezi jinými přepisy Ježíšovy legendy nemá snímek Mela Gibsona nijak výrazné místo. Televizní cyklus biblických příběhů odvyprávěl obsahově totéž, čistě, bez šoků. Rockové opeře Jesus Christ Superstar vládlo očistné poselství lásky, Poslednímu pokušení Krista zase zlidšťující motiv pochybností - jedno ani druhé Gibson nezdůrazňuje. Natož aby pokoušel humor jako v montypythonském Životě Briana!

Ovšem Umučení Krista se vyhýbá soudům o filmu jako takovém. Buď kolem něj zuří náboženská válka, zda má, či nemá protižidovské vyznění, což zpravidla končí u vyváženosti „zlých“ a „hodných“ postav. Nebo se mluví o smrti otřesených diváků. Jenže názorná drásající řezničina Ježíšova utrpení, jež má prý varovat před dnešním násilím, nezasáhne tolik mládež odchovanou horory typu Texaský masakr motorovou pilou jako hluboce věřící divačku, která v kině nebyla padesát let, a nutně tedy zažije šokující náraz.

A ten je založen především na krvi. Obsah nepřekvapivě cituje ty nejznámější výroky a okamžiky - třicet stříbrných, Jidášův polibek, Petrovo trojí zapření mistra, Pilátovo mytí rukou. Tradiční jsou i režijní postupy: zpomalované záběry, prostřihy do minulosti, záplava symbolů - od všudypřítomné rudé krve na bílém podkladu až k ďábelským červům či hadům. S výjimkou Piláta jsou postavy divadelně přepjaté - Herodes a jeho rozmařilý dvůr, Barnabáš coby rozchechtaný raubíř.

Servisní článek najdete zde

Účinnější je hlas ulice, lačná lůza, cynismus katanů, davový lynč, anonymní hrubost a bezbřehý chaos. Ale hlavní „hrdinkou“ zůstává krev a zase krev, na bílém rouchu i rozervaném těle, na písku, kamení, kůlu. Každý hřeb vbíjený do Ježíšových údů, každý praskot kostí, každý kus masa vytržený při bičování okovanými důtkami se valí z plátna s tak hrůznou důkladností, až pocit nevolnosti člověka zahltí, rozdírá ho i vydírá - anebo ho svou četností naopak otupí a zevšední mu. Čímž se může hlavní záměr i zbraň tvůrců paradoxně obrátit proti nim.

Krvavá řeka, jež zalkne všechny smysly, překryje i úctyhodná filmová řemesla: výpravu, kameru, střih, stavbu „akčních“ scén. Jenže je těžké vnímat Umučení Krista jako běžný milovník kina, neřkuli s popcornem v jedné a s partnerovou dlaní v druhé ruce. Dvě hodiny je člověk zmítán protichůdnými pocity, brání se, podléhá. A co zjistí, když je utřídí? Někdo vidí ve filmu cestu k šíření své pravdy jakýmikoli prostředky. Někdo točí film, z nějž si lidé pravdu odnést nemusí, ale mohou, je-li dobrý. Gibson tentokrát zvolil první případ.

Mel Gibson (vpravo) si splnil dávnou touhu: režírovat Ježíšův příběh. Ježíše hraje James Caviezel.

Maří Magdaléna (Monika Belluciová - vlevo) a Marie (Maia Morgensternová) sledují Ježíšovu poslední cestu.

Na poslední Ježíšově pouti nesl herec sedmdesátikilový kříž.

Fotografie z filmu Umučení Krista.

Ježíš na sebe bere svůj kříž a musí ho nést celým Jeruzalémem až na vrchol Golgoty.